Chceme porazit Babiše a vládnout

Česká politická pravice se spojuje, aby porazila Andreje Babiše. Zrychlil se teď někomu, kdo tohle čte, z radosti, rozčílení nebo aspoň ze zvědavosti tep? Během kulminující pandemie možná ne - a také zpravodajská média zařadila tuhle zprávu spíš dozadu, až někde za text o změně jízdního řádu pražské hromadné dopravy. S mediálním zájmem jako by moc nepočítala ani sama pravice, protože celou věc oznámila v předvečer dne, kdy nevycházejí papírové noviny. A pokud se podíváme na výstupy některých exponentů pravice aktivních na Facebooku: Alexandr Vondra ten samý den lákal na barvy podzimu Českého středohoří a Jan Zahradil přednesl jednu ze svých zásadních kritik Mikuláše Mináře. O spojení pravice referoval na svém účtu Luděk Niedermayer.

Přesto si troufněme tipnout, že se jedná o politickou událost, která ovlivní život v Česku víc než to, v kolik budou jezdit tramvaje, a která může být pro mnohé voliče přínosnější než nejzářivější barvy podzimu. Střízlivě vzato, může jít o přelomovou věc. Od sněmovních voleb 2017 se česká politika prakticky nehýbala. Agentury sledující veřejné politické preference sice pracovaly, ale bylo vcelku lhostejné, na jaký z jejich výstupů posledních tří let čtenáři narazili.

Vývoj obliby stran se téměř neměnil, pořád suverénně vedlo Babišovo ANO, daleko za ním se Piráti a ODS přetahovali o druhé místo a zbytek opozice chřadnul někde kolem pětiprocentní hranice. Na pravici vládla tradiční frakčnost, kdy vzájemné sympatie, bolístky minulosti a často i drobné názorové rozdíly byly směrodatnější než dlouhodobý politický zájem.

V úterý u Pražského hradu pod sochou Masaryka se ale něco stalo. Formálně to vypadá tak, že ODS, KDU-ČSL a TOP 09 podepsaly dohodu o společném postupu v příštích parlamentních volbách. Navíc se připravuje podobná dohoda mezi Piráty a STAN - a pokud bude i ta  dotažena do konce, vzniknou v Česku dva programově ne moc vzdálené volební bloky, které mají reálnou šanci “neporazitelného” Babiše porazit a vládnout.

Ubrat prostor radikálům

Výhody společného postupu jsou totiž zřejmé. Voliči dostávají předem zprávu, v jakém spojenectví budou chtít strany vládnout. Navíc dostávají - slovy Petra Pitharta - příležitost volit vítěze a příštího premiéra, což dokáže povzbudit k podpoře. A jak víme, dohodám o společném postupu nahrává i povolební matematika, kdy rozdělení křesel zvýhodňuje silné hráče. Najednou se tedy rýsuje reálná šance, že opozice nestráví další čtyři roky sledováním, jak si majitel Agrofertu modeluje stát tak, jak z pohledu své firmy potřebuje.

Pokud je cílem pravice porazit Babiše, je společná volební koalice nutným krokem. Dohoda navíc neznamená, že zmíněné strany spolu musí vytvořit jeden blok i v příštím parlamentu. Tam se lze po volbách rozdělit a pokračovat ve vlastní stranické politice. Pokud ale pravice najde i dlouhodobější společný zájem, bylo by logické pokračovat. Každopádně na tyhle úvahy je zatím času dost.

Ke koloritu příštích voleb je třeba připočítat i to, že ani nadpoloviční většina křesel v příštím parlamentu sestavení vlády nezaručuje. Pokud totiž první místo na pásce obsadí Babiš, Zeman podle všeho pověří sestavením vlády jeho, nikoliv aritmetickou většinu - a začne boj prezidenta s parlamentem. I to se ale teprve ukáže.

Předtím musí pravice prokázat, že sestavení jednotné koalice myslí vážně. Dá se čekat, že budou sílit hlasy upozorňující víc na programové rozdíly než shodu. Ale racionálně vzato nejsou větší, než jaké při detailnějším pohledu vidíme mezi členy dotyčných stran. I v rámci ODS, lidovců a TOP 09 existují lidé s různým pohledem na EU, manželství homosexuálů, spolupráci s Babišem a další témata. Dohody na společném postupu přitom mívají kultivační efekt, berou prostor radikálům ve prospěch umírněných hlasů.

Dohoda pravice navíc přichází v příhodnou chvíli: česká levice reálně mizí pod silou Babišovy dominance ze scény a paradoxně sám Babiš se kvůli nezvládání koronaviru dostává do zatím nepoznaného útlumu. Kupí chyby, nezvládá krizi a jeho hnutí nenaplňuje svůj základní politický smysl — negeneruje lidi, které by mohl předseda dosazovat do vládních funkcí a řídit s nimi stát.

Euro, green deal, azylová politika

Je jasné, že časem musí přijít řeč na kritické pasáže stranických programů. Všechny rozdíly asi nepůjde hned vyladit - proto tam, kde to vzhledem k fungování státu jde, bude muset pravice odsunout rozpory stranou. Nejvíc se to asi týká vztahu k Evropské unii, přesněji řečeno názoru na dominantní proud evropské politiky, kde lze vidět spory v otázce přijetí eura, ladění daňové či zahraniční politiky a v pohledu na green deal.

Linie mezi zastánci a odmítači eura přitom neběží přesně mezi ODS a TOP 09 s KDU-ČSL. I v rámci občanských demokratů působí vlivní lidé, kteří se staví na stranu přijetí eura, například exministr a předseda regionálního sdružení Moravskoslezského kraje Pavel Drobil. Pokud ale antibruselští hardlineři typu Jana Zahradila umí v zájmu strany tlumit spor s Drobilem, měli by to dokázat i v zájmu nově vzniklé koalice i s Luďkem Niedermayerem nebo lidovcem Pavlem Svobodou. To platí i naopak. Přijetí eura teď bohužel není na pořadu dne a TOP 09 si jej jako téma může schovat na později, až se bude v příštím parlamentu tvořit tichá koalice pro zavedení společné evropské měny v Česku.

Další sporná věc, česká podpora green dealu, se řeší v rámci Evropské rady v Bruselu a do příštích voleb bude rozhodnuta. V programu ODS se navíc nepíše, že by strana byla proti green dealu jako takovému, pouze je proti “stanovování cílů a závazků, které jsou v praxi nesplnitelné”. Je takovým závazkem dnešní zelená dohoda? Politici ODS (například Jan Skopeček) sice s oblibou tvrdí, že ano, tvrdé argumenty pro to ovšem nepředkládají.

Ani nemohou, protože “splnitelnost” bude záležet na celém komplexu vládní politiky spojené s odhodláním něco pro záchranu klimatu dělat. Delegáti ODS budou také muset méně burcovat proti “zelenému fanatismu”, když se teď do téhle jejich široce pojaté škatule vejdou i jejich noví političtí partneři.

Někteří politici TOP 09 a KDU také podporují jednotnou azylovou politiku EU, zatímco ODS se staví ostře proti. Možná tohle bude problém, ale pokud platí pasáž programů o “plánu zůstat součástí EU”, pak je třeba azylovou politiku řešit jedině v součinnosti s Unií, jiná cesta pro proevropské politické strany zřejmě nebude.