Praha nezvládá mnohem zásadnější věci než maršmeloun

Připomíná to situaci, kdy pacient místo natržené sleziny a vynechávajícího srdce řeší, zda mu neublíží jiná barva vlasů. Ano, na rozdíl od vnitřních orgánů ji bude mít všem na očích, ale tahle estetická podružnost ho na rozdíl od orgánů fatálně nutných k životu nezabije. Přesně takhle pošetile se nyní chová Praha. Respektive lidé, kteří rozhodují o její podobě, i ti, kteří se snaží jejich kroky kontrolovat.

Řeč je o kauze kolem plánované stavby bytového komplexu výsměšně přezdívaného maršmeloun podle bonbonů odpudivé chutě i podoby. Ano, projekt architekta Zdeňka Fránka je - řekněme si to na rovinu - ošklivý. V těsném sousedství Anežského kláštera bude navrhovaná fasáda s okny v podobě infantilních smajlíků působit asi tak citlivě, jako když naproti Obecnímu domu druhdy postavili obludný obchoďák Palladium.

Ale právě to je ono: podobných kolosů necitlivých k okolí je hlavní město plné a vždycky se s nimi dokázalo nějak vyrovnat. Zvládlo Palladium, Myslbek, Florentinum a naposledy i Quadrio, takže zvládne i maršmeloun, když na to přijde. Problém je, že nezvládá jiné, mnohem zásadnější věci. A na ty kvůli těmto hlasitě propíraným kauzám jednotlivých přestaveb či novostaveb není téměř vidět.

Vždyť v Praze se už léta bez větší pozornosti a kontroly rozhoduje o osudech celých komplexů budov a pozemků, které rozsahem na rozdíl od maršmelounu nezmění jen náladu návštěvníka Letné, když se náhodou podívá přes Vltavu směrem ke Františku. Ale které ovlivňují ráz celého města. To se týkalo a týká třeba tunelu Blanka, nádraží Bubny, Trojmezí a dalších parků nebo celého věnce předměstských sídlišť, které navíc zasahují i do podoby krajiny sahající hluboko za Prahu.

I ty nejostřejší bojovníky za starou Prahu musí uklidňovat, že maršmeloun se má postavit na jednom z mála zbývajících solitérních nezastavěných pozemků v centru. Takže tam za chvíli přestane být kde brát. Zato v okolních čtvrtích je místa stále dost a gigantické projekty se tu nejen rýsují, ale i realizují zcela živelně. A časem nás budou pálit mnohem víc než jeden dětinský barák u Vltavy, který se navíc kdykoli může zase zbourat.

Text o plánovaném komplexu najdete v novém Respektu 20/2015 pod titulkem Dům, na který se nechci dívat