Jak vybíral Janoušek šéfa protikorupční policie

Další dávka odposlechů, zveřejněná v pátek v Lidových novinách, zachytává debaty Romana Janouška a několika dalších vlivných mužů o tom, jak prosadit na zrovna uvolněný post ředitele protikorupční policie (jaro 2013) svého člověka. Z rozhovorů vyplývá, že blíže neurčeným způsobem chtěli skrze šéfa ČEZ Daniela Beneše ovlivnit Janu Nagyovou a skrze ni snad tehdejšího ministra vnitra Jana Kubiceho či policejního prezidenta Martina Červíčka.

Odposlechy svědčí o tom, že Janouškovi a dalším to připadalo docela normální - a dá se předpokládat, že někdy v minulosti se jim podobné zákulisní tahy povedly. Nakonec tehdy odcházející šéf protikorupční policie Tomáš Martinec patřil mezi lidi, kteří měli minimálně svou nečinností podíl na tom, že se nevyšetřovalo švýcarské podezření, že Janoušek pere přes tamní banky špinavé peníze, k nimž mohl přijít nelegálními obchody v Česku. Janoušek a další byli tedy přesvědčeni, že jejich moc může obsazení postu šéfa protikorupční policie ovlivnit.

Doba se ale změnila. Ministr vnitra Jan Kubice byl mimo hru, policejnímu prezidentovi se nijak nepletl do jmenování policejních funkcionářů. Autor blogu to ví, v tu dobu absolvoval desítky schůzek s lidmi z policejního prezidia, ministerstva i státního zastupitelství a měl poměrně slušný přehled, jak to chodí. 

Vybrat šéfa protikorupční policie nebylo jednoduché, o post nebyl mezi policisty velký zájem. Životnost tu byla sotva dva roky a konec v křesle šéfa protikorupční policie znamenal většinou konec policejní kariéry, často i konec s ostudou. Martin Červíček – autor to ví aspoň od pěti důvěryhodných zdrojů – vybral tehdy vlastně nejpřímější cestu.

Jeho náměstek Václav Kučera, pod nějž protikorupční policie spadala, prostě doporučil svého nedávného kolegu a podřízeného ze středočeské krajské policejní zprávy Milana Komárka. Měl tři přednosti. Byl mladý a s protikorupční policií plné vnitřních bojů a intrik neměl nic společného. Byl zkušeným právníkem a vyšetřovatelem. A konečně, absolvoval kurz u FBI. O existenci nějakého Komárka neměl jistě Janoušek ani potuchy.

A byla tu ještě jedna záležitost. V dobu, kdy Janoušek a ostatní debatovali o tom, koho dostat na post šéfa protikorupční policie, si policejní prezident Červíček velmi rozuměl s vedením státních zástupců – Pavlem Zemanem, ale třeba i Lenkou Bradáčovou. A vybíral šéfa protikorupční policie též s ohledem na to, aby si s vedením státního zastupitelství byl odborně i lidsky blízký. Prostě doba už byla jiná. I kdyby Janoušek desetkrát přesvědčil Daniela Beneše, Janu Nagyovou, anebo dokonce premiéra Petra Nečase, aby na post šéfa protikorupční policie prosazovali nějakého poslušného muže či ženu, neprošlo by to v žádném případě ve vedení policie.

Janoušek už v roce 2013 neměl v podstatě reálný vliv, jen staré kamarády, kteří mu byli nějak zavázáni. Ale všichni museli poměrně jasně vědět, že tentokrát je obsazení postu šéfa protikorupční policie úplně mimo jejich dosah. Je tu pouze otázka, jestli to věděli a jen tak plkali, nebo jestli nedokázali odhadnout své možnosti. Navíc policie měla k dispozici nyní zveřejněné odposlechy, na nichž Janoušek konspiroval o výběru policejního prezidenta, jenž tak musel být svými podřízenými před různými tlaky varován.