Tak mě tu máte

Je 18. srpna a já mířím do školy. Většina mých vrstevníků má ještě měsíc prázdniny, v Norsku ale začíná školní rok o něco dřív. Míjím dřevěné domky natřené na červeno, žluto a modro. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla právě pro Norsko, byla jejich skandinávská architektura, která mě tu teď obklopuje ze všech stran. Celou cestu na kampus si říkám, že tohle je teď do Vánoc můj domov.

Za posledních několik měsíců jsem už měla domov leckde – jednu rušnou noc na předním sedadle auta ve francouzském přístavu Calais, ve stanu, jehož podlaha se za deště proměňovala v kaluž bláta; 3 měsíce pracovně v jednom anglickém kempu v karavanu za záchodovým blokem; na cestě v Multivanu pod úbočím hor, na kterých byl ještě pořád sníh, i když v Česku v té době padaly čtyřicítky. A teď se mým novým domovem stalo malé městečko u jednoho z norských fjordů. I přesto, že cesta sem trvala 27 hodin čisté jízdy a v České Republice jsem za poslední téměř půlrok strávila dohromady 18 hodin, si jsem jistá, že jet do Norska autem bylo dobré rozhodnutí.

Můj současný domov zní idylicky a ona to opravdu idyla je. Hlavně také proto, že tu všichni mluví perfektní angličtinou (dokonce i údržbář na kolejích nebo řidič autobusu si s vámi bez problémů popovídají). Což sice neprospívá mé snaze naučit se norsky, na druhou stranu to ale opravdu hodně usnadňuje život.

Zatím jsem měla štěstí, na Norsko je tu neobvykle teplý týden, podle předpovědi ale brzo poznám pravý sever. To mi ale teď nevadí, užívám si tepla a svěžího mořského vzduchu. Tahle země má opravdu své kouzlo. Jen kdyby tu nebylo tak draho.

Asi po deseti minutách hledání konečně stojím před budovou fakulty. To, že jdu pozdě, tu asi nikdo moc neřeší, je první školní den a ztracenými lidmi se to tu jen hemží. Nás cizinců je tu letos hodně – přes sto. Většina z nich je, tak jako já, na Erasmu, ale jsou tu také lidé z Austrálie, USA či Zimbabwe. Zatím to ale vypadá, že se tvoří skupinky čistě podle národností. Zároveň zjišťuji, že téměř nikdo z personálu není z Norska – jsou tu profesoři z Británie, Rakouska a na mezinárodním oddělení pracují lidé z Belgie, Rumunska či Španělska. Později se dozvídám, že tu Norů opravdu moc není.

Po škole se jdu projít do přístavu. I když tu žije asi jen osm tisíc obyvatel (a z toho šest tisíc jsou studenti), trajekty  z jednoho břehu fjordu na druhý tu jezdí co půl hodinu. V této oblasti je trajekt v podstatě jediný způsob jak se někam dopravit a většinou se jednomu či více trajektům nevyhnete ani při sebekratším výletu.

Vzhledem k tomu, že se tu večer stmívá hodně pozdě, mám spoustu času na bloumání městem. Najdu pár pěkných míst, kam jsem rozhodnutá se vrátit další den s knížkou. Večer si už jen na koleji říkám, že se mi můj nový domov zatím vážně zamlouvá.

____

Po měsíci stráveném v Norsku si už pomalu začínám zvykat na místní ceny. Nic jiného mi ani nezbývá, nechci si tím zkazit celý pobyt. Zároveň se také už několikrát ukázala užitečnost auta – vzdálenosti mezi městečky jsou tu velké a bez vozidla by tu byl člověk odkázán jenom na drahou MHD. Takto už se nám podařilo uspořádat několik výletů. Poslední byl do Bergenu, další na programu je Trolltunga vzdálená 9 hodin odtud. Večer se dá také vyjet nad město – sledovat polární záři, která je tu sice docela slabá, jelikož nejsme dost vysoko na severu, ale polární záře to je. Uvidíme, jak se auto osvědčí na zpáteční cestě v prosinci přes norské hory. Prý tu nemáme šanci bez řetězů. Nejlepší je prý rovnou nasadit pneumatiky se hřeby. Ale co, dostali jsme se sem, dostaneme se i zpátky.

Autorka studuje FHS na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a v současnosti je na studijním pobytu v Norsku.