Koloběh ostnatého drátu

Zase je půl šesté ráno. Ačkoli bych po dvou týdnech v horách dokázala prospat celý den, musím vstát. Když se ve svém loži protahuji, šustím péřovým spacákem. Ale jen natolik, abych nevzbudila holky. Mají toho taky dost, nechávám je proto prospat se až ke snídani. Dole v kuchyni už voní káva. Jánoš zatím nevynechal jediný den, jen aby mohl uvařit to nejlepší kafe v primitivních podmínkách horské chaty. Jeho přítomnost mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. A tak se s přátelským pozdravem prosmýknu kolem, abych záhy v luxusní koupelně pod ledovou sprchou svlažila své rozlámané tělo. Už alespoň vím, k čemu je dešťová voda!

Zatímco připravuji předposlední hromadnou snídani, ostatní se postupně trousí do jídelny. Nad kusem chleba a zbytky ovesných vloček diskutujeme o dnešním programu. Vedoucí naší desetičlenné dobrovolnické skupiny, bývalý vojenský horský vůdce Pit, uděluje instrukce:

„My chlapi půjdeme opravovat spadlou střechu v Pravém křídle. Holky dokončí v Levém křídle cestu k číslu 31. Blanka vás tam dovede, ví, kde jsme předevčírem skončili.“ Při pohledu z okna na neustávající, horizontálně ukloněné mrholení jen rezignovaně přikývnu a tiše polknu další sousto rozmočených vloček.

Vybíráme se z útulné chaty horního tábora na Kleiner Palu do chladného, větrného, mžícího hnusu. Popadáme krumpáče, lopaty a rýče a zbylé nadšení pro naši společnou dobrovolnickou práci. Dnes je poslední den, kdy ještě můžeme odkrývat válečné hrůzy italské fronty. Musíme si ho užít plnými doušky, i kdyby z nebe padaly trakaře. Procházíme zákopy centrální části Freilichtmusea až do nejvzdálenějšího koutu Levého křídla. Ukazuji holkám, co jsme s chlapi udělali v úterý, a lámanou angličtinou vysvětluji Pitovu ideu dokončení cesty. Všichni se bez ohledu na počasí horlivě ujímají práce a já si k tomu obrazu už jen domýšlím u cesty zatlučenou ceduli s nápisem „Women at work“. Kopeme do drnů o sto šest. Brzy se připojuje Jánoš s dalšími dvěma svěřenci z Maďarska (včetně vlastního osmiletého vnuka), kteří do vápencové skály vytesávají pohodlné schůdky. Upřímně řečeno, do hor chodím už nějaký ten pátek, ale nikdy jsem si vlastně neuvědomila, jaká práce se skrývá za pouhým udržovaným turistickým chodníkem. Je to vskutku ohromné!

Můj krumpáč se stále zakusuje do stoletých kořenů trávy a vřesu. V jednu chvíli ale nástroj ze země nejde vytáhnout vůbec: „Zpropadený ostnatý drát! Já ti ukážu!“ hlasitě si ulevuji bez ohledu na to, že mé češtině nikdo nerozumí. Asi po hodině preparování a osvobozujícího nadávání na válku je pár metrů železa konečně venku. Zbytek drátu nechávám svému osudu u kraje budoucí pěšiny. Jaká asi byla životní cesta takového ostnatého drátu na Kleiner Palu? Kdo ho tu v potu tváře před sto lety rozmisťoval a jak asi dotyčný skončil? Stihl drát natáhnout ještě před tím, než ho trefili? Možná padlého musel hned vystřídat jiný voják. A jak ten dopadl? Prošla mu hlavou kulka, nebo to „koupil“ šrapnely z granátu? A k čemu to kruci všechno bylo?! Já ten drát tady teď musím tahat ze země! Je to pořád dokola, pitomý koloběh drátu v životě…

Jen doufám, že už ten ostnatý drát nebude muset vydávat svědectví dalšího krveprolití ani bolestných výkřiků bezútěšných vojáků. Modlím se, aby tohle všechno zůstalo v hlíně zakopáno. Zároveň si z celého srdce přeji, aby jako výstraha budoucím generacím naopak na povrch vyhřezly veškeré vzpomínky na krutosti války!

Po několikahodinové práci v terénu odcházíme do chaty usušit své blátem zamazané a vzpomínkami na válku potřísněné svršky. Večer u lahve vína je v porovnání s rubáním cesty už poněkud veselejší. To je tak, když se běžná večerní konverzace v pěti jazycích (nejprve si představte, že konverzovat v pěti různých jazycích je běžné) zvrtne ve vášnivou diskuzi o obyčejné kuně. A kolik je teprve s takovou šelmičkou legrace! Nejen, když vám v noci rejdí kolem spacáku, ale především, když se pak snažíte porozumět maďarskému výrazu pro tohle nevinné skotačivé zvířátko. Jánoš se ve svém rodném jazyce neustále a precizně snaží vyslovit cosi jako „Nyest“. Následně dohromady dáváme i další cizí slůvka: Marden, marten, kunica a kuna. Dnes večer ještě nevím, jestli navzdory jazykové bariéře vůbec někdy zjistíme, co nám to doopravdy v noci skáče v podkroví nad hlavami. Každopádně v debatním kroužku posledního večera v horním táboře si s tímto tématem bohatě vystačíme.

A tak si zas chvíli připadám jako na válečné frontě. Mezi námi a Velkou válkou totiž náhle vyvstala drobná paralela. Vojáci se v národnostně pomíchaných jednotkách Rakousko-Uherska museli také zprvu domlouvat rukama nohama, aby vůbec mohli začít bojovat. Komunikovali asi jako naše dobrovolnická skupina poslední večer na Kleiner Palu, ovšem s tím rozdílem, že my při tom bojovat nemusíme.

Autorka působí jako doktorandka na Geofyzikálním ústavu AV ČR.