Je Štědrý den. Vzbouzí mě mladší syn. Je mu rok a je plný energie. Probudí i čtyřletého, který se tulí z druhé strany. Ten se shání po tátovi: „Máma papá, táta?“. Má vývojovou dysfázii, ale moc se snaží, abychom si rozuměli. „Táta ještě dělá hají.“ Bráním Svena. Mladší, kterému nikdo neřekne jinak než „Mimi“, se přidává: „Táta! Táta!“ Ron se pouští do výchovy: „Mimi ne! Táta hají!“ Snídáme a já při tom zadělávám na vánočku. Všude v kuchyni je nííh (mouka) a jezdí v něm hůhů (vlak) a dělá koleje. Venku je ještě nůů (tma) a občas i v kuchyni, když mi Ron zhasne, protože se tomu Mimi směje.
Je zaděláno, kuchyň jako po výbuchu, bereme psa a vyrážíme ven. Nejdříve do obory a potom se zahřát do pekárny. Prodavačky se ptají Rona, jak se těší na ježíška? Chodíme sem často a já už nevím, jak mám vysvětlit, že to neřekne. Slovu „těšit se“ nerozumí. Řeknu jenom: „Těší, viď?“ a pokračujeme do květinářství, kde se koná tradiční sousedské setkání. Před obchodem hraje známý koledy na harmoniku. Nádhera. Kluci jsou nadšení. Dostávám vaječný koňak a oni cukroví. Všichni obdivují našeho psa, je to obrovský bílý ovčák a vypadá vysloveně vánočně.
Když dorazíme domů, sedí už Sven nad knihami. Vytáhneme ho, rychle dám péct vánočku a nad kávou plánujeme. Budeme slavit zítra, dneska jdu do práce. Kluci to vědí a dělají mi papa. V metru je nádherný klid. Do kanceláře dorážím s předstihem a v pohodě se naladím jen na linku. Kolega mi předá službu a přejeme si. Telefon zvoní okamžitě, hlásím se: „Linka seniorů, dobrý den.“. V prvním hovoru muž, má popálené nohy. Bydlí v jedné místnosti, kde si topí. Potřeboval by nakoupit. Chození ho ale strašně bolí a strhává strupy z chodidel. Vymýšlíme spolu, kdo potraviny dováží. Ale minimální cena, za kterou si musí objednat, je nad jeho možnosti. Nejradši by jen pár rohlíků. Zkusí vydržet s tím, co má.
Hned další volá žena, která pečuje o manžela. Dostala na nás kontakt a vlastně neví, kam se dovolala. Vysvětluji, co je linka telefonické krizové pomoci. Pláče. Jsem s ní a poslouchám, jak je dnes sama. Manžel jí nepoznává. Ptám se, jaký byl dříve, protože vím, že to pomáhá. Daří se. Domlouváme, že nebude myslet na to, že je dnes Štědrý večer. Uloží ho a půjde spát. Potom se dovolávají krátce děti, testovací hovory. A další hovor, žena, říká o sobě, že je psychicky nemocná. Má strach z rachejtlí. Před chvílí se musela se schovat do skříně. Má vztek, nadává, jak jsou lidé „svině“. Nemá peníze na dárky, ani je komu dát. Mluvíme o vzteku a z čeho pramení. Hledáme, jak to zvládnout. Moc ji oceňuji, že zavolala. Chtěla by, abych zařídila zákaz rachejtlí, říkám, že to bohužel nemohu. Má vztek i na mě. Je vlastně strašně nemocná a nikdo se s ní nebaví, nikdo nepomáhá. Nevyvracím jí nic, jen s ní mluvím dál. Končíme pohádkami, které má na Vánocích ráda. Další hovor, muž, nejdříve se zdá, že potřebuje řešit něco vztahového. Nejvíc by ale potřeboval, abych mu poslala svoje spodní prádlo. No, bohužel. Informuji ho o zneužití linky a ukončuji hovor.
Poté volá řada dalších, kteří neslaví jako v reklamě. V hlavě mi uvízne stud pána, který upadl doma a ležel na zemi dva dny. Našla ho pečovatelka, a když ho odvážela sanitka, komentovala to: „No fuj, moč je tady“. Volá i lékař záchranné služby, aby poděkoval, že fungujeme. Říkám „nápodobně!“ a mám vážně radost. Přijíždím domů, když kluci už spí a Sven na mě čeká. Pouštíme si náš vánoční film: Lásku nebeskou a do toho klábosíme o dnešku a plánujeme zítřek. Je Štědrý den.
Autorka je zástupkyní vedoucí Linky seniorů, Elpida, o. p. s., 800 200 007
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
