It’s time to act now

 Avšak s radostí vyskočím z postele a dám si svou každodenní patnáctiminutovou meditaci.Již za necelé dvě hodiny sedím se svými dvěma spolubydlícími v Megabusu (což je nejlevnější způsob cestování po Anglii) do Londýna. 

Je 7. března a v Londýně se koná pochod proti klimatické změně. Když jsem se o této akci dozvěděla, trvalo mi rozhodování, zda se zúčastnit, jen několik sekund. Musím přiznat, že mou prvotní reakcí bylo, že mám dost práce do školy a na takovéto „blbůstky“ nemám čas. Nicméně, jak bych si mohla něco takového nechat ujít, když svou bakalářskou práci píšu o sociálních hnutích a jsem zastáncem toho, že proti klimatické změně musí svět jednat hned, jinak mohou její důsledky být skutečně katastrofické.

Kolem dvanácté dorazíme na Lincoln’s Inn Field v Londýně, které se nachází poblíž Britského muzea a London School of Economics. Atmosféra je úžasná. Tu nás oslovují lidé z levicového magazínu Socialist Worker, další nám rozdávají plakáty s hesly jako „It’s time to act now!“ a v příštím momentu mi v ruce přistane letáček od organizace Islam is Green. My si to však rovnou namíříme ke kroužku lidí, kteří na trávě v tureckém sedu meditují. Momentálně jsou středem pozornosti fotografů. Říkám si, že to tedy musí být bezvadná meditace, když se na vás všichni dívají a fotí. Nicméně ve skutečnosti bylo krásné být v oáze klidu uprostřed rušného velkoměsta.

Bong, zazní po půl hodině, a navracím se zpátky do reality. Park už je tentokrát více zaplněný. Několik jedinců je převlečeno za lední medvědy a jiná zvířata, jiní zase drží v ruce vlastnoručně namalované plakáty. Shromažďujeme se do bloků. A v tomto právě spočívá znamenitost tohoto pochodu – neskutečná rozmanitost co nejen v zastoupení všech věkových kategorií a sociálního původu, ale i tematických skupin – např. „bez fosilních paliv“ (fossil free), „umění, ne ropě“ (Art Not Oil), proti TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), potravinová spravedlnost, „čas cyklistiky“ (Time to Cycle) nebo solární blok. My jsme ještě se skupinou dalších studentů z naší univerzity ve fossil free skupině a necháváme si na tvář nakreslit oranžový křížek jako znak tohoto hnutí.

Po chvíli se průvod 15–20 tisíc lidí vydá centrem Londýna, bavíme se s ostatními a dozvídáme se zajímavé příběhy. Například jak paní v důchodu u oxfordské radnice lobuje za zbavení se investic do společností s fosilními palivy. Hraje tu hudba, lidé tancují a atmosféra je velmi pozitivní. Dostáváme se do centra města. Před prvním McDonaldem po cestě stojí eskorta policajtů. Před dalším také. McDonald může být brán jako symbol západní globalizace a útoky na něj nebývají výjimkou. 

Cestou na nás zírají turisté – někteří zmateně, jiní nadšeně. Po zhruba dvou hodinách dorazíme před britský parlament, kde mají proslov osobnosti podporující jako je například Naomi Klein, kanadská spisovatelka a aktivistka pro celosvětovou spravedlnost, která zdůrazňuje důležitost pokračování tohoto hnutí a nátlaku na politiky. Opakujícím se témem těchto projevů bylo posílit integritu hnutí. Cítila jsem se být jeho součástí. Přece každý člověk by měl být vděčný za to, že nám Země poskytuje neskutečné přírodní bohatství a prostor pro živobytí, a tudíž bychom ji neměli ani kvůli finančním ziskům, ne?