Zdálky jsou každá šedesátá zlatá

Nebylo by krásné žít v šedesátých letech, kdy o něco šlo a kdy měli lidí od Košic po San Francisco dojem, že mohou na světě něco změnit, nemluvě o té senzační hudbě a filmech? V sobotu začala česká televize vysílat cyklus Zlatá šedesátá. Projekt dokumentů a hraných filmů československých filmařů, které ve své době znal celý svět, poběží každou sobotu. Stojí za pozornost už proto, že ze ním nestojí žádná oficiální instituce, ale osobní rozhodnutí editora Jana Lukeše a producenta Čestmíra Kopeckého. Ti si už před sedmi lety uvědomili, že filmaři nejsou nesmrtelní, začali s nimi natáčet rozhovory a postupně a těžce sháněli na svůj projekt peníze. Třetího ledna Zlatá šedesátá nastartovala na ČT2. Miloš Forman uvedl film, kterým roku 1963 prorazil ve světě: Černého Petra. Tenhle jednoduchý a nádherný snímek natočený s neherci za pár šupů by mohl i dneska udělat každý - kdyby ovšem tak dobře znal lidi, měl takový nadhled, obrazový talent, ironii, vztek a soucit. Pro ty, kdo nikdy neviděli: šestnáctiletý hoch nastoupí jako učeň v samoobsluze a dostane úkol, kterým vkročí do světa dospělých: má sledovat a donášet kdo krade. Nechce se mu do toho a vlastně do ničeho: buďto si nevěří (to v případě erotických dobrodružství) anebo si netroufá, anebo je tak zakletý do nudy a nehybnosti malého města, že z toho jaksi mentálně zkamení. Ale poslouchá a mlčí, protože ho nic lepšího nenapadá. Je k uválení komický, trapný a zase sympatický: Protože k příšerné blbosti, kterou je obklopen, se opravdu nedá nic dodat ani proti ní protestovat. Psal se rok šedesát tři a všechno teprve mělo přijít. Černý Petr ani Miloš Forman to ještě nevěděli. Před obyvateli Československa ležely roky, kdy postupně narůstal dojem, že takhle to zůstat nemusí, a že svět sice nebude asi nikdy vypadat jako ve Žluté ponorce, ale mohl by být o něco čestnější, pestřejší a vlídnější. Roky, kdy filmaři české nové vlny ale i jejich školní profesoři vytvářeli kultivované, univerzální a silné příběhy, kdy hledali nové výrazové možnosti a zároveň kořeny celospolečenské deprese.

Když se člověk na ty filmy dívá dlouho a pozorně, uvědomí si, že jsou báječné – ale jenom ty filmy. Forman, Chytilová, Němec, Juráček a další je netočili v žádné skvělé době, ale nepřetržitém stresu zda někdo natáčení nezastaví, zda se povolí promítání a jestli to náhodou není jejich poslední film. Každé ne, které tehdy padlo z vyšších míst, bylo definitivní, jediné a poslední a nebylo proti němu odvolání. Bylo samozřejmě skvělé točit bez finančních problémů a se špičkovým štábem – koho to dneska potká? Ale ta cena byla moc vysoká. I ten největší génius na tom byl nakonec stejně jako Formanův Černý Petr: totiž jako nezralý výrostek vydaný napospas omezeným nebo zlomyslným tupcům. Je škoda, že dneska nemáme tak dobré filmy, fakt ovšem je, že máme něco jiného: možnost rozhodnout se, jak naložíme s vlastním životem. Někdy je to sice břemeno, ale v zásadě by to měl být důvod ke každodenní oslavě. Zlatá šedesátá byla zlatá v Londýně, ale když hledáte československé pamětníky, moc nadšenců pro šedesátá léta u nás mezi nimi nenajdete. U nás byla asi tak zlatá, jako je zdálky každá louka zelená. I přes ty filmy a tu senzační hudbu.