Tak co zase chystáte, hoši?

Plánovaná víkendová provokace neonacistům v Plzni nevyšla. V den 66. výročí prvního transportu tamních Židů do německých koncentračních táborů se u místní synagogy nakonec shromáždilo několik stovek jejich odpůrců. Neonacisté si museli dát náhradní sraz v pražském „Hyde parku“ na Palackého náměstí - jediného místa ve městě, kde se mohou shromáždění svolávat bez ohlášení úřadům. A těm pár radikálům dorazivším do Plzně zabránili v přístupu k synagoze policejní těžkooděnci.

To všechno jsou dobré zprávy. Plzeňští úředníci ovšem dospěli k zákazu akce značně krkolomným způsobem. Jejich manévrování opět připomnělo, že úřady v Česku nemají vůbec jasno v tom, jak naložit se svobodou shromažďování. Nejdřív si to zrekapitulujme. Jedna z vůdčích postav české neonacistické scény Václav Bureš už v polovině loňského listopadu na městské části Plzeň 3 oznámil, že 18. ledna hodlá uspořádat protest proti „potlačování svobody slova a shromažďování“. Ačkoliv jméno svolavatele není zasvěcencům neznámé, datum akce vycházelo na zmíněné výročí a pochodovat se mělo kolem synagogy, úředníci akci nezakázali. Zákon jim sice nedává moc času na rozmyšlenou – shromáždění je možné zakázat jen do tří dnů od ohlášení, ale na druhou stranu zrovna v případě Burešova protestu se sešlo dohromady hned několik mimořádně podezřelých indicií. Ta kombinace měla vzbudit úřednickou pozornost. Nestalo se tak a pochod se měl uskutečnit.

Po bouřlivé reakci veřejnosti ale na poslední chvíli zasáhl plzeňský primátor Pavel Rödl a neonacistickou akci zakázal. Potíž je v tom, že vzal de facto zákon do svých rukou - protože ke svému rozhodnutí nemá žádnou zákonnou oporu. Zjednodušeně řečeno, poté co úředníci na městské části Plzeň 3 rozhodli tak, jak rozhodli, už nemůže nikdo jejich rozhodnutí zvrátit. Primátorův zákaz nám sice může připadat sympatický, na druhou stranu ale platí, že Pavel Rödl se poněkud překotně rozhodl hrát mimo dohodnutá pravidla. U tak citlivé věci, jako je svoboda shromažďování, je to hodně riskantní.

Tento zásadní civilizační výdobytek lze vnímat v zásadě dvěma pohledy. Buď je to nedotknutelná hodnota a poté je potřeba povolit jakoukoliv akci, která neodporuje podmínkám stanovených zákonem – i kdyby svolavatel akce byl všem známý nacista. Anebo máme vyšší hodnoty než je svoboda shromažďování, třeba zákaz šíření rasové nenávisti, a potom musí úředníci každého svolavatele proklepnout, jestli náhodou o něco podobného neusiluje - a pokud získají podezření, že ano, mohou jeho plány překazit.

Oba postoje jsou oprávněné a mají svá rizika. V posledku ale záleží pouze na tom, jak promyšlenými argumenty si ten který úřad svůj postoj zdůvodní a jak srozumitelně ho dokáže vysvětlit. V plzeňské kauze se bohužel místo rozumné argumentace zmateně improvizovalo.

Neonacisté zmatků samozřejmě využili a proti postupu radnice už podali trestní oznámení. Bez ohledu na výsledek sporu je ale jedna věc jasná. Extrémisté maskující své akce pod pláštíkem ušlechtilých hesel, čím dál silněji nutí české úředníky a politiky k tomu, aby byli důslednější a poctivě přemýšleli o tom, co pro ně svoboda shromažďování vlastně znamená. A z této „rekvalifikace“ budeme mít v budoucnu užitek všichni.