Tady se mámy nedovoláš

Policie si na zvláštní zájem zadělala předminulý víkend během zákroku proti demonstraci příznivců squattingu na pražském Albertově.

V tuto chvíli nemá smysl se vracet ke sporům o to, zda je lepší pozorovat v ulicích Prahy zkázu domů, spadlých do kolonky „spekulativní kapitál“ nebo raději po vzoru těch liberálnějších měst v Evropě tolerovat nezvané nájemníky, kteří v nich hledají prostor pro svou verzi městského života. Po dvou týdnech zůstává ve vzduchu to, o čem není sporu: policie podle svědků na Albertově opět přepálila tvrdost a zákrok doprovodila zbytečným ponižováním demonstrantů, z nichž podstatná část jevila (alespoň na poměry v západní Evropě) známky skoro státotvorné mírumilovnosti.

Mezi zadrženými, jimž policisté upírali právo zavolat svým blízkým a kteří byli nesmyslně hodiny a hodiny drženi pod zámkem byl i zpravodaj idnes.cz Pavel Eichler. Přestože policie věděla, že je v práci (ukazoval uniformám novinářský průkaz a některé z policistů dokonce znal) zadržela ho a upírala mu nejen právo zavolat advokátovi, ale neslitovala se ani před prosbou, že by potřeboval uklidnit svou matku, protože díky zadržení prošvihl společnou schůzku a ona na něj marně čeká). Místo vrácení mobilu se dozvěděl, že „dostane přes držku“ a pobyl v cele plných 15 hodin.

Eichler v tom nebyl sám (a na rozdíl od ostatních demonstrantů neputoval před zrychlený soud, protože policie po protestech kolegů zrušila jeho obvinění). Problematičtější oběť ponižování by ale policie hledala jen těžko. V cele skončil příjemný, dobře oblečený a korektní novinář, který uposlechl všechny policejní výzvy a ukázkově se legitimoval. Dvaatřicetiletý Eichler navíc už patří ke generaci, u níž – na rozdíl od mnoha o deset let starších spoluobčanů – vyhasl obraz uniformy coby zákeřného nepřítele ve službách nenáviděného státu. Zbytečné urážky si vyslechl muž, který je součástí mocného týmu nejprodávanějších novin v zemi.

To všechno je důležité, protože desítky svědeckých výpovědí (a koneckonců i osobní zkušenosti autora tohoto textu) ukazují na to, že podobné jednání je dodnes na českých služebnách normou a že zejména slabší soupeři z řad divočejší mládeže nebo sociálně slabých skupin zažívají – a dělo se tak i na Albertově - v celách solidní peklo. Na rozdíl od Eichlera mu ale zpravidla čelí mlčky, bez kolegů a právníků v zádech (a my se můžeme jen dohadovat, kam se tyto zkušenosti ukládají).

„Papíroví“ novináři si někdy na práci kolegů z webových redakcí stěžují, vyčítají jim nemístnou povrchnost, touhu po senzacích a jiné problémy spojené s prací pod mimořádným časovým tlakem. Tentokrát by ale měl idnes inkasovat uznalou pochvalu. Na rozdíl od tištěného mateřského deníku si ve vztahu ke squatterům a jejich příznivcům odpustil klišé o konfliktu svědomitých majitelů domu s nepřizpůsobivou chátrou, zadržení vlastního redaktora popisoval věcně a svou stížnost motivuje i vědomím, že v podobné situaci jako redaktor byli, jsou – a nepochybně budou – i další lidé s omezenou možností se bránit.

Teď jen zbývá sledovat, jak stížnost dopadne. Věci stojí jako vždycky velmi jednoduše: potřebujeme vědět, kdo je za přepálené způsoby odpovědný, co ho to bude stát a jak se policie vybaví pro příště.