Stoletý moudrý muž

Když se média v úterý dozvěděla o jeho smrti z konce minulého týdne, byl už pohřben na svém burgundském pozemku v Lignerolles. Stejně nenápadným způsobem před dvaceti lety odešel i dramatik a spisovatel Samuel Beckett. Není to náhoda. I ve své velikosti oba totiž zůstali normálními lidmi, které spojovala nechuť k oficialitám, k předvádění se veřejnosti, vytváření jiného obrazu o sobě než toho, jenž světu zanechali ve svých dílech.

Když proslulého zakladatele strukturalismu, etnologa, cestovatele a myslitele přesně před rokem navštívil u příležitosti jeho stých narozenin prezident Sarkozy a zeptal se ho, co z aktuálního dění sleduje, čím se zabývá, Lévi-Strauss odpověděl, že už spíš přebývá ve světě mrtvých. Francouzská média strohý výrok tehdy vysvětlovala vysokým věkem oslavence i jeho známou skepsí k současné podobě západní společnosti. Z čeho ta skepse vycházela, lze pochopit z druhé části výroku, jenž starý muž posléze sdělil prezidentovi. „Kmeny, které jsem kdysi studoval, jsou už dávno mrtvé a pokud se s nimi chcete dnes seznámit, znamená to studium historie.“

V kostce je zde řečeno vše podstatné o naší společnosti, jež v zájmu svého blaha nemilosrdně ničí všechno, co tomuto cíli stojí v cestě. Tedy nejenom přírodu a její živočišné, energetické a surovinové zdroje, ale i onu etnickou, civilizační, lingvistickou a kulturní pestrost, kterou lidské společenství roztroušené po všech světadílech ještě před pár lety vykazovalo.

Lévi-Straussovo „dávno mrtvé“ totiž znamená pouhých sedmdesát, šedesát let zpět, kdy pobýval u amazonských Indiánů nebo mezi nomádskými kmeny z jihoamerické náhorní planiny Mato Grosso. Podal o nich originální svědectví, oproštěné od pevně zakořeněných předsudků o nižším a vyšším stupni vývoje, které do té doby automaticky cejchovaly přírodní národy přívlastkem primitivní. Stačí si prolistovat jeho nejslavnější knihu Smutné tropy a otázce, kdo z pohledu civilizace tenkrát byl a dodnes vlastně je „primitivem“, se čtenář nevyhne.

V Lévi-Straussovi tak odešel asi poslední velký vzdělanec minulého století, pro něž byla typická a v dnešním světě zahlceném stále novými informacemi, objevy i poznatky, už těžko dosažitelná bohatá škála vědomostí z různých oborů i umění. Oproti jiným však jeho výjimečnost spočívala v uvědomění si toho, že jde o pouhý střípek poznání, které je sice důležité, ale člověka automaticky nestaví do role pána tvorstva, nezajišťuje mu žádnou definitivní jistotu. Jeho pochybnosti, skromnost, ale možná i optimismus, by mohl doložit ještě jeden výrok. „Tma, v níž tápeme, je příliš temná, než abychom se o ní mohli odvážit cokoliv tvrdit. Ani to ne, že je souzeno, aby trvala navždy.“ Claude Lévi-Strauss už třeba ví svoje.