Slavní a výhodní

Výstava současné čínské malby v pražské Galerii Rudolfinum je bez nadsázky událost. Navzdory okouzlení výtvarnými kvalitami i silou výpovědi se ovšem našinec přistihne, že se mu hlavou honí stále víc otázek. Jak tihle umělci vycházejí s čínským komunistickým režimem? Umění říše středu je k domácím poměrům a historii nanejvýš kritické a pamětník české totality si zkrátka nedovede představit, jak může umělci projít třeba taková socha zoufalého davu dobývajícího se ven z bytelné klece. (Upřesněme, že tuhle na výstavě nenajdeme, ale jeden z přítomných výtvarníků jí běžně vystavuje doma.)

Vysvětlení je zajímavé a může přispět do mozaiky našeho pochopení stále silnější velmoci. Obraz Číny opravdu skládáme po kouskách a debaty o tom, zda se jedná o klasickou komunistickou totalitu nebo „jen“ specifickou variantu tradičního čínského autoritářství, se občas vedou i v českých médiích. Viděno skrze umění Čína opravdu pracuje na novém politicko-ekonomickém modelu, u nějž je obtížně předvídat, zda se vyvine ve svobodnější společnost nebo naopak zákeřnější diktaturu.

Někdy kolem roku 2002 se politbyro rozhodlo, že umělce, kteří ve svých dílech kritizují režim, už nebude nadále vyřazovat ze sféry oficiálního umění. Předtím je státní moc nevpouštěla do vládních galerií, zavírala jim soukromé výstavy. Teď je cenzura přijme bez výhrad (občas zakáže jednotlivá, nejkřiklavější díla), dokonce je propaguje v zahraničí.

Od z principu ješitných pohlavárů totality to může vypadat jak velkorysost, ale takovému slovu by asi nerozuměli. Důvody nečekané symbiózy jsou čistě pragmatické – uvolnění nastartovalo obrovský zájem o čínské umění na západě, z něhož profitují výtvarníci i vládní propaganda. Je zjevné, že ekonomická výhodnost se v Číně stává základní podmínkou svobody. Zbývá jen doufat, že pravdu mají ti teoretici společenských systémů, kteří tvrdí, že prosperita bez svobody dlouhodobě existovat nemůže.

(K tématu též video Poznejte čínskou malbu a článek v Respektu Miláčci Číny i západu.)