Teď se bude mluvit. S Fidelisty, po jejichž padesátileté vládě je Kuba nejméně svobodným státem latinské Ameriky. S režimem íránských ajatolláhů, jehož světský prezident popírá holocaust. S Hugo Chávezem, s putinovským Ruskem a brzo možná i s Hamásem nebo s Hizballáhem. Ti, kdo Obamův vzestup zatím vnímali především jako vítězství geniální, ovšem vyprázdněné marketingové strategie, se nestačí divit. Takhle na mezinárodní scéně vypadá slibovaná změna.
Jenže není tahle změna jen slabošstvím? Bratři Castrovi zatím žádného politického vězně nepropustili, íránský prezident provokuje stejně jako dříve a nerušeně se blíží k atomové bombě. A nezdá se, že by se nějaký jiný režim díky sladkým slovům z Washingtonu začal chovat svobodomyslněji. Není to tedy chování, které škodí zájmům Spojených států a jeho spojenců? Naivita prezidenta, který nemá s velkou politikou žádné zkušenosti? Jen seriál bezvýsledných rétorických cvičení?
Podívejme se stručně na tyto námitky, které se v českých médiích objevují mnohem častěji než třeba v britských nebo německých. Možná je to s Obamovo politikou totiž ve skutečnosti přesně naopak – je znakem nového sebevědomí, síly Ameriky, která si uvědomila hranice své moci.
Za prvé. Kritika toho, že politika vyjednávání k ničemu nevede, by teď byla opodstatněná za předpokladu, že bfy předchozí politika síly a principiálnosti přinášela dobré výsledky. Jenže například výsledkem neústupnosti a principiálního embarga vůči Kubě je skutečnost, že Fidel a Raúl Castrovi nejsou v očích Latinoameričanů zkrachovalými diktátory, ale hrdinnými bojovníky proti americkému nátlaku, tedy jakousi karibskou verzí Asterixe a Obelixe. A podobná je dnes situace i v Rusku, Íránu nebo v arabském světě.
Pozici Ameriky ve světě snad nejvíce za poslední století oslabila právě politika Bushovy vlády, ve které se snoubily idealismus, moralismus a jestřábí ochota rychle vytasit velmocenské drápy. Tato politická směsice nikde nefungovala – proč to tedy nezkusit jinak, cestou kompromisů a vyjednávání? Navíc - všechny režimy i politické organizace se v průběhu času mění, všechny sestávají z různých názorových křídel. Proč tedy znovu neprověřit, kdo je opravdu „zlotřilý“ a neústupný, a s kým se dá politicky domluvit? Přesně o to se Američané snaží. Obama není naivní snílek ani mesiáš. Vlastností, která ho vystihuje nejpřesněji, je pragmatismus – kvalitu politiky posuzuje podle toho, jestli funguje. Bude napínavé sledovat, jaké výsledky pokusy o dialog přinesou.
Za druhé. Pokud budeme úspěch politika měřit jen tím, jak ovlivnil chování a názory jiných státníků, tak toho Obama zatím opravdu mnoho nezměnil. Jenže mezinárodní politika ve 21. století je i celosvětovým soupeřením o srdce lidí, o globální veřejné mínění. Když ze své funkce odcházel George W. Bush, tak se podle mezinárodních průzkumů veřejného mínění těšil menší důvěře než Vladimír Putin nebo Chu Ťin-tchao. To se změnilo i díky Obamovým smířlivým slovům, jeho dlouhodobým vizím a také jeho schopnosti kritizovat chyby americké politiky. Laciného antiamerikanismu se po několika měsících Obamovy vlády drží jen dogmatici, ještě nedávno přitom byl mainstreamovým názorem snad na všech kontinentech. Přátelé Ameriky z toho musí mít radost.
Antiamerikanismus byl také základem populistické rétoriky Cháveze,Castra,Ahmadínežáda i Putina. V čase smířlivé americké vlády jejich „antiimperialistická“ ideologie přestává dávat smysl, zmizel jejich oblíbený nepřítel, o kterého částečně opírali svou moc. Občané jejich států si toho určitě také brzo všimnou. Bude zajímavé například sledovat, jestli americká smířlivost ovlivní průběh íránských voleb.
Za třetí. Obama si na rozdíl od svých předchůdců uvědomil, že moc Spojených států dlouhodobě klesá. Jedinou oblastí, kde dnes Amerika daleko převyšuje zbytek světa, je síla její armády. Kdysi platilo, že skoro všechno největší a nejdražší najdete v Americe; dnes nejvyšší budova světa stojí na Tchajwanu, jen dva z deseti nejbohatších lidí světa jsou Američané, i v kasinech už se nejvíc peněz točí v Macau, ne v Las Vegas… Tato nová podoba světa si vyžaduje jiné chování Spojených států, bude muset více naslouchat a více ustupovat. Jinak světové problémy, od terorismu, jaderného Íránu, až po globální oteplování stejně nevyřeší. A navíc by jestřábí, unilaterální politika mohla v nejhorším případě vést až k nové konfrontaci s nedemokratickými velmocemi, které budou tentokráte hospodářsky efektivnější než býval kdysi Sovětský svaz.
Co se tedy může zdát jako Obamovo slabošství, to je ve skutečnosti poznání reality. Poznání toho, že předchozí politika nefungovala a je proto potřeba zkusit novou. Poznání toho, že Amerika ani Západ už žádné klíčové světové problémy sami nevyřeší a je proto potřebná globální politická kooperace (nikoli konfrontace). Poznání toho, že moc nevychází jen z hlavní amerických pušek, ale také z celosvětové přitažlivosti jejích ideálů – tato přitažlivost se přitom zvyšuje s otevřeným a smířlivým chování amerických prezidentů.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
