Sexmise praecox a nová eugenika

Málokoho už ale zajímá, že testy, které se neprve zkoušely u myší, přežili hlodavčí potomci jen několik týdnů, navíc byli postiženi řadou genetických chorob. A témeř nikdo se nezabýval bizarní situací, kdy se pro výrobu „umělých“ spermií využila embrya. (Jaký to tedy bude svět bez mužů?)

Přitom otázky a diskuse, které by pro nás měly být skutečně palčivé, odháníme jako vosy od zteplalé limonády nebo je ignorujeme: Řeč je o otázkách novodobé eugeniky, která souvisí třeba s dárcovstvím spermatu nebo s preimplantační diagnostikou během asistované reprodukce. Tam všude se dnešní lékař dostává do pozice Boha, který vybírá vhodného dárce nebo embryo. Měli bychom se tedy ptát: Smíme všechno, co umíme?

České literatury, která se těmito tématy zaobírá, existuje docela dost. Jmenujme třeba knihu etika Marka PetrůMožnosti transgrese. Je třeba člověka vylepšovat? Nebo z opačného pólu knihu teologa, etika lékařství a biologa Marka Váchy. Ten v knize Místo, na němž stojíš, je posvátná země vypráví o paradoxu, který přednáší svým studentům na 3. lékařské fakultě UK: Během asistované reprodukce se ženě odebre několik vajíček (3 až 15), které se oplodní ve zkumavce a pak se během tvz. preimplantační diagnostiky zkoumají, jestli jsou zdravá.

„Kdybych držel v ruce embryo, o němž jsem zjistil, že má v sobě těžké genetické postižení, třeba Downův syndrom, a v druhé ruce držel embryo, které nazvu ´zdravé´ - které byste implantovali do dělohy maminky?“ Potud je odpověď studentů ještě jednohlasná. Pak ale Marek Vácha pokračuje: „A co kdybych držel v jedné ruce zdravé embryo, které bude mít 3× až 7× větší náchylnost k rakovině prsu? Lze toto embryo považovat za zdravé, nebo za nemocné? Rakovina možná u tohoto děvčátka nikdy nepropukne a narodila by se zdravá žena, která by se dožila dlouhého věku. Lze takové embryo implantovat?“ Zde prý medici opět volají, že to zdravé. „A co kdybych držel v druhé ruce embryo, které by bylo pouze přenašečem genetické choroby, třeba cystické fibrózy? To znamená, že z embrya vyroste určitě zcela zdravý člověk, který prožije naprosto zdravý život?“ Zde je už ticho a první rozpaky…

Kdyby se někomu uvedené příklady zdály příliš hypotetické, nechť je mu zadostiučiněním, že testy na větší náchylnost k rakovině prsu se běžně provádí ve Velké Británii. Naopak v Německu je praxe opačná - tam se zatím ženě odebírají jen dvě vajíčka a preimplantační diagnostika se neprovádí. Vlastně jediná etická norma, na které se Evropa zatím shodla, je to, že se nebude provádět testování na astma a exémy a že se nebude dělat diagnostika pohlaví. Ale i to už se občas porušuje, jak před rokem Respektu přiznala Šárka Vilímková z Centra reprodukční genetiky při nemocnici v Motole: „Netvrdím, že některá pracoviště některým párům nevyjdou vstříc, ale je to krajně neetické.“

Opačný názor na novou eugeniku má ale Marek Petrů, který ve své knize píše, že pokud nějací rodiče mají tři kluky, není divu, že jako čtvrté dítě si budou přát holčičku. Vůbec chápe novou eugeniku spíše jako výzvu, kterou by měla moderní medicína využít k vymýcení dědičných chorob:
„Kdo odmítá zabývat se eugenickými problémy, pošetile strká hlavu do písku. Jakmile z něj hlavu jen na chvíli vytáhne, ihned si všimne, že eugenismus z praxe nevymizel ani po druhé světové válce, nýbrž že je současnou medicínou zvesela praktikován, protože je živen nejniternějšími potřebami lidí.“

Podle něj nová eugenika nemá v úmyslu změnit člověka, nýbrž změnit osud konkrétního jedince dle jeho vlastní volby či volby jeho rodičů, pokud sám ještě volit nemůže. Každý rozhoduje o sobě a o svých potencionálních dětech. Problém nového eugenizmu tedy podle Marka Petrů není v totalitarizmu (jak tomu bývalo v nacistické říši nebo v eugenických ústavech v USA), nýbrž možná právě naopak v přílišném liberalizmu. V této souvislosti se tedy s výběrem embryí ukazují spíše meze demokracie než hrozba demokracii. Proto je nutné hledat principy limitující současnou volnou poptávku po eugenice.

Neplodný je dnes každý pátý pár, zatímco před 80 lety to byl každý desátý. V České republice se poslední roky rodí ze zkumavky přibližně čtyři procenta dětí. Je děsivé, že o těchto etických tématech nepanuje širší diskuse, která by přestoupila odborné kruhy. A odpovědná jsou za tento stav především média. Ta především by se měla zajímat o to, proč se u dárců spermatu posuzuje kromě zdravotního stavu i inteligence. Nebo co bude s tisíci embryí, které zůstavají po asistované reprodukci zamražené v mrazácích. Nebo proč tu ještě neexistují právní normy pro uchovávání genetického profilu DNA, ze kterého by mohly mít prospěch nejen dotyční majitelé DNA, ale i zdravotní pojišťovny. A co teprve další nevyřešená otázka, jakou je možný přenos neplodnosti do následujících generací, který se asistovanou reprodukcí může zesilovat?