Rok 68 v České televizi

České televizi se skutečně podařil počin. Nechala totiž natočit Viktora Polesného a Pavla Kosatíka dokumentární triptych o roce 1968 a ti zvolili netradiční ale o to působivější vyprávění. Ve třech dílech nazvaných Naděje, Zrada a Bezčasí sestříhali dobové dokumenty, reportáže či rozhovory a bez komentáře je dali za sebe. Zvolili něco na způsob rubriky Minulý týden, kterou znají čtenáři Respektu, tedy že komentář vzniká jaksi podvědomě z kombinace a řazení zpráv, nikoli ze zvláštního textu. Fakt, že autoři zahodili natočené rozhovory s pamětníky a vsadili na autentické záběry, jednoznačně vyšel a dal nám i řadu podnětů k přemýšlení.

Výhodou zvoleného vyprávění je, že se divák podvědomě přenáší v čase a není vytrhován žádným vysvětlováním. Je zajímavé vidět komunistické politiky, kteří byli v takovém šoku, že je miluje veřejnost, až se nechali strhnout k lidštějšímu a modernějšímu chování, než které zřejmě sami plánovali. Při první vážnější hrozbě z Moskvy se ale stáhli a opět začali sloužit zlu. A i když už věděli, že zradili očekávání veřejnosti, stále dlouho s úsměvem tvrdili, že demokratizace pokračuje.

Nejlépe je to vidět na Smrkovském, který na mnoha záběrech říká, že země míří k demokracii, otevřenosti a hlavně, že je už nezávislá na Moskvě. Bum prásk a na začátku roku 1969 v televizi zase oznamuje, že vždy tvrdil, že nic nelze dělat bez souhlasu Sovětského svazu.

Odvysílaný dokument nám také mnohem lépe dává pochopit, proč je dnes veřejnost tak skeptická k politikům. V roce 1968 se totiž Češi chovali značně netypicky. Dávali najevo své emoce, naděje, líbali politiky na ulici, nosili jim spontánně dárky, vařili večeře či prostě jen tleskali. Politici pak toto vzedmutí zahodili, doslova spláchli do záchodu. Není nic horšího než zhrzená láska. Veřejnost nad politiky zlomila hůl a k tomu, už klasicky v intencích zdejšího chování, zlomila hůl i nad sebou. Prostě se v klidu normalizovala. Domnívala se, že svou lhostejností politiky trestá, ale trestala jen sama sebe.

Znovu se tu potvrzuje, že čeští politici jsou „děláni“ do klidných časů. Alexander Dubček by možná byl slušný politik, kdyby nebyly vyžadovány větší oběti. Tíhu svého postu ale neunesl a raději obětoval svou zemi než své pohodlí. Byť i o něj později přišel. Připomíná to rok 1938 či 1948, kdy se politici rychle pod tlakem vnějších okolností zhroutili či prostě podcenili události. Stačí si přečíst třeba povedenou knihu Jindřicha Dejmka Edvard Beneš, kde popisuje, jak během únorových dní 1948 řada demokratických politiků, ministrů či aktivistů odjela na dovolenou, na zahraniční pracovní cesty či do regionů přebírat čestná občanství. Nedocházelo jim, co se kolem nich děje, jaké to může mít souvislosti a pro mnohé to byla nepochybně i šance, jak se vyhnout nepříjemnému rozhodování.

Nezbývá než dodat, že máme mimořádně štěstí, že dnes vnější okolnosti nevystavují politickou reprezentaci většímu testu. Nelze se domnívat, že bychom nějak skvěle obstáli. Spíše naopak.

Ale zpět k dokumentu. Tomu lze vytknout snad jen dvě věci. Za prvé (a v tom je dokument nevinně) hrozí, že pokud se někdo neorientuje úplně v reáliích šedesátých let, tak řadu věcí nepochopí. Jde ale spíše o detaily. A za druhé, poslední díl působil mnohem méně kompaktně než první dva. Není divu, dokumentaristé chtěli postihnout celou normalizaci, tedy dvacet let. A tady svým způsobem samotné obrázky nevystačí. Je sice skvělé vidět například rozhovor s komunistickým agentem Minaříkem, který byl nasazen na Rádio Svobodná Evropa či záběry z Národního divadla, kde se podepisovala Anticharta, ale chybí tomu větší vhled do společnosti. V prvních dvou dílech mohli Polesný a Kosatík využít kritických reportáží a dokumentů, které se v té době hodně natáčely. Jenže v sedmdesátých a osmdesátých letech už byla jen propaganda. Normalizace tak ve třetím díle vlastně působí spíše komicky, a taková rozhodně nebyla. Nezachrání to ani chytře zařazené záběry z disidentských kamer. I tak je to ale výborný počin.

Česká televize si vždy podobnými projekty zavaří. Divákovi totiž dojde, jak skvělá a významná instituce by to mohla být, kdyby sázela zejména na podobné dokumenty. Jsou totiž věci, které vám sebelepší kniha či článek nezdělí. Je to třeba vidět, slyšet a vnímat. Bohužel, zatím jsou podobné věci spíše výjimkou. Neujasněnou roli České televize ve společnosti dokázal i fakt, že v týdnu, kdy se vysílal Polesného dokument, odvysílala veřejnoprávní televize film z roku 1959 Velká samota. ČT do programu zařadila k filmu dovětek či anotaci: „S poctivostí se to nesmí přehánět.“ Film totiž vypráví o muži, který se rozhodl zachránit JZD proti kulakům, rozvracečům, ochlastům a vůbec proti všem.

Vysílání podobných snímků je starou bolestí České televize. Nechápe, že podobné filmy měly čistě propagandistický smysl. Jejich cílem bylo slušným lidem ubližovat a neslušné utvrzovat v tom, že si počínají správně. Není už na čase po padesáti letech vědět, jak to vlastně bylo?