Rekonstrukce Šumavy
Mohutné kopce, divoké houštiny, vůně borovic a nespočetných květin, žhnoucí slunce, divoce tekoucí ledová voda, omleté prastaré kameny, hluboké ticho a klid a v povětří znalci nadhledu – dravci labužnicky plachtící v obřích kruzích nad krajinou. Tak návštěvníka vítá a tak jednoduše lze popsat pověstnou přírodu magické Šumavy - v době dovolených stále lákavou tuzemskou exotiku, kam rok od roku míří čím dál větší počet turistů a kde se dá rok od roku celkem dobře pozorovat markantní proměna jakou toto území opředené temnými lidovými bájemi a pověstmi prošlo.
Za sebou má totiž nejen pohnutou historii bývalých Sudet, ale i likvidační zásahy v přísně střeženém hraničním území, kde komunistická armáda a policie nemilosrdně střílela po lidech i za jediný krok špatným směrem.
A přesně takovou jí bylo možno spatřit v roce 1989: jako totální pustinu nebo spíš zemi nikoho, kde se kolem cest povalovaly kusy ostnatých drátů, daly se spatřit ruiny vojenských střelnic které ještě nestačily zarůst a kde si domorodci z pobořených a vylidněných vesniček každého „cizince“ prohlíželi ještě hodně podezřívavě a zamračeně. Během let se ale na Šumavu přece jen pomalu vrátil normální život: řada nadšenců nakoupila zdejší zbořeniště a ujala se místní obnovy. Třeba na Dobré vodě tak opravili zdevastovaný kostel sv.Vintíře včetně vnitřního vybavení, pietně upravili místní hřbitov s německými náhrobky a zrekonstruovali původní židovskou školu.
A postupně se obnovovala i příroda: dnes je Šumava sice pustinou, ale přeci jen plnou podivuhodného života - Národním parkem stanovené návštěvnické zóny totiž dovolují divukrásné divočině se trochu roztáhnout. Cesty po pohraničnících tak pomalu zarůstají, do vod se vrátila třeba vydra, vidět je jelen či liška nebo na cestě rudě zbarvená křivka zmije. Přesto zde jistá tíseň pořád zůstává – a to hlavně z pocitu, že jsme původní a plnohodnotný život v náruči magické Šumavy nezvládli a že se její původní podoba už asi jen těžko může vrátit. Museli bychom totiž nejen obnovit dělostřelci rozstřílené hektary pastvin a polí, ale znovu postavit celé desítky vesniček, samot, kapliček, studánek, Božích muk či pouhých lávek. Za velkého úsilí znovu vystavět kostely, vybudovat sklárny na výrobu zrcadel, pily či pivovary. Jenže to je asi marné toužení: zničit se nám totiž podařilo celá staletí úsilí a trpělivé práce. Zkrátka Šumava zůstane v nejlepším případě skanzenem, který je víceméně chráněn před lidmi, pro které se stavějí cyklistické stezky, indiánská tee-pee či repliky keltských hradišť vedle rozsáhlých parkovišt či luxusních cukráren a bufetů v bývalých šumavských vesničkách. Tedy co nejdál od přírody a místního způsobu života. Jako bychom na Šumavě byli odsouzeni být napořád jen pouhými pozorovateli a turisty na kolečkových bruslích či bicyklu. Ale nakonec bůh ví: třeba se to jednu naučíme a postavíme v bývalém Sonnbergu – Slunečné, na stráni v překrásném divokém údolí řeky Křemelné, zbrusu nový kostel s úžasnými vzrostlými kaštany a pro poutníky pěknou hospodu, kde zasednou spolu s potomky místních starousedlíků.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
