Pochybnosti z Ruska

Rusko truchlilo za Solženicyna a bylo zajímavé být náhodou přitom. Srpnová Moskva studená jako psí čumák a plná deště. Černé prapory na státních institucích, ponuře táhlé pohřební písně v rádiu i v televizi, všudypřítomné portréty národního hrdiny, v jehož osobě celý svět a rodná země údajně přišli o největšího myslitele, humanistu, spisovatele i bojovníka za pravdu XX. století.

Tak Solženicynův skon prezentovala tamní média a jejich prostřednictvím i politicko-intelektuální smetánka dnešního Ruska. Nic proti tomu, Solženicyn byl zajímavý spisovatel a především díky jeho svědectví o gulagu se před třiceti lety na Západě udál nesmírně důležitý proces, bez něhož by dnešní Evropa asi vypadala jinak. Vylhaný obraz země neomezených možností, kde zítra znamená včera, který nasadil tolika obyčejným lidem, intelektuálům i politikům na dlouhá desetiletí růžové nebo spíš neprůhledné brýle, se začal i v demokratických zemích definitivně hroutit.

Všechno by bylo zkrátka v pořádku a náhodný pozorovatel by nebožtíkovi s nezaměnitelně prošedivělým plnovousem a charakteristicky vysokým čelem, ležícím na pravoslavný způsob v otevřené rakvi, odpustil i to, že se za tímto čelem tolik podobným Rodinově soše „Myslitele“ ve stáří honily pomatené myšlenky o ruské výjimečnosti, genialitě, a současně ohrožení Ruska ze stran vnitřního i vnějšího nepřítele.

Vypjatý nacionalismu byl mnoha ruským literátům vždy blízký. Ostatně stačí zalistovat v „Deníku spisovatele“ od dalšího obdobného humanisty a génia pera Fjodora Michajloviče Dostojevského. Například jeho ideje proč a jak naložit s krymskými Tatary jiný, tentokrát sovětský velikán J. V. Stalin v praxi provedl přesně dle myslitelova návodu na násilnou deportaci.

Rusko, v jehož aktuální celonárodní soutěži o největšího muže všech dob zatím přesvědčivě vede zmíněný sovětský velikán, truchlilo za Solženicyna, který se celosvětově proslavil a obdržel Nobelovu cenu za truchlivé svědectví o neskutečně tragickém díle podsaditého Gruzínce. U spisovatelova katafalku se přitom střídali bývalí vysocí důstojníci KGB, členové někdejší komunistické strany, Komsomolu, Svazu sovětských spisovatelů, tentokráte v rolích demokraticky zvolených politiků, kteří Stalinovu velikost opět oficiálně hlásají. Třeba prostřednictvím školních učebnic.

Když zástupy zasmušilých ruských občanů opouštěli smuteční síň a vraceli se přes Rudé náměstí ke svým domovům, v kalném dešti je od kremelské zdi pozorovala řada naleštěných byst, dalších potenciálních kandidátů na dobré umístění v celonárodní soutěži: Andropov, Brežněv, Černěnko, Suslov, Kaganovič… Na zmoklé dlažbě kousek od znovu navštěvovaného mauzolea s mumií vůdce bolševické revoluce, jenž obludné dílo podsaditého Gruzínce teoreticky načrtl a prakticky rozjel, se povaloval deník Izvestija z 5. srpna 2008.

„Solženicyn většině z nás napravil duši.“ Hlásaly palcové titulky z jeho první strany. Podle toho jak současné Rusko vypadá a k jaké politice se opět vrací, lze o pravdivosti této informace silně pochybovat.

Čtěte esej Viktora JerofejevaÓda na Stalina.