Obchodování s prezidentem

K politice vždycky patřilo obchodování. Není to něco automaticky nekalého a děje se to všude na světě. Jde o to, co z těchto obchodů vzejde. Blížící se volba prezidenta naznačuje, že se nechystá jen obchod, ale že přijdou trhy.

Guvernér ČNB Zdeněk Tůma nepřímo v Hospodářských novinách zavolal o pomoc, když vzhledem k blížící se volbě dalšího člena bankovní rady centrální banky (vybírá ho prezident) prohlásil, že by měla být “transparentnější”. A dále dodal: “Oba prezidenti se drželi jednoho důležitého principu, že proces nebyl zpolitizován a nikdy nešel do ČNB nikdo s politickou minulostí. To přispělo k vnímání centrální banky jako apolitické instituce.”

Guvernér vyslovil to, o čem se v posledních týdnech hovoří v kuloárech. Výběr dalšího bankéře může být součástí obchodu: za podporu při prezidentské volbě dostanete svého muže do ČNB. Tůma zřejmě vsadil na to, že když se o tom bude veřejně mluvit, tak se obchod zkomplikuje.

Lidovci se minulý týden rozčílili, že byli nařčeni z obchodu s Václavem Klausem. Emoce ale nejsou na místě. Už v září na jednání představitelů strany zaznělo, že Klaus bude pro KDU-ČSL výhodnější kandidát, protože pod tlakem bude ochotný (stejně jako Mirek Topolánek a ODS) k obchodu. Za podporu by prý lidovci mohli chtít: 1. Pomoc Jiřímu Čunkovi zpět do vlády; 2. smlouvu s Vatikánem; 3. církevní restituce; 4. souhlas s několika návrhy, které podpoří rodiny a 5. garanci, že se nebude měnit volební systém na většinový, a naopak že se ten stávající systém ještě trochu zmírní.

Mimochodem, až na bod jedna, který už Václav Klaus splnil, když Čunka dvakrát verbálně podpořil, jde o celkem dobré požadavky. Potíž je pouze v tom, že nic z toho nesouvisí s rolí prezidenta.

Komunističtí poslanci si zase měli od vyjednavačů ODS vyslechnout garanci, že prezident bude pokračovat v nekritizování KSČM a nepřipomínání totalitní minulosti. Pro komunisty by prý mělo být důležité i to, že Klaus na rozdíl od Švejnara není vyslancem zájmů USA. Tento na první pohled šílený argument publikoval například v MFD přítel Václava Klause Milan Knížák.

S ČSSD k většímu obchodu zřejmě nedojde. Část poslanců, kteří budou hlasovat pro Klause, tak učiní spíše ze vzdoru vůči Jiřímu Paroubkovi než z lásky k současné hlavě státu.

Jan Švejnar také obchoduje, ale tahá za kratší konec. Nemá svou stranu, která by mohla nabízet hlasy pro ten či onen zákon. Zatím tedy jen všem slibuje vstřícnost. A to i komunistům.

Všechny tyto zákulisní dohody (a ve skutečnosti jich může být mnohem víc) jsou daní za parlamentní volbu prezidenta. Strany by měly dodržet svůj slib a konečně uzákonit přímou volbu. Minimálně by to bylo transparentnější.