Naše oktáva, naše enkláva

Ze seznamu stresorů na gymnáziích se může odepsat jedna položka. Díky poslancům se napříště nebudou muset studenti kvarty na osmiletých gymnáziích strachovat, že po čtyřech letech práce vyletí ze školy kvůli jedné nezvládnuté zkoušce. Je to zároveň smutná zpráva, jak snadno se ve zdejším školství převrátí rozumná myšlenka v katastrofu.

Na začátku byl dobrý úmysl ministryně školství Petry Buzkové. Ta chtěla, aby se do víceletých gymnázií mohly dostat i děti, které k tomu neměly příležitost nebo chuť už na začátku osmiletého nebo šestiletého cyklu (tedy někdy v jedenácti či třinácti letech, kdy ještě nemají dost znalostí či motivace). Změna měla zlepšit propustnost elitních škol i pro studenty zvenčí. Ministryně vycházela ze správné analýzy, že v Česku se děti co nejdřív rozřazují na schopné a neschopné, že schopnost závisí i na tom, jak se rodiče dětem věnují, a jednou rozčleněné skupiny se zabetonují a nedá se s nimi hnout. Cesta nápravy skončila hůř, než kdokoliv z autorů čekal.

Ukázalo se, že počet dětí zvenčí, které měly zájem se dostat na víceleté gymply, se dal spočítat na prstech jedné ruky. Naopak už stávající studenti v panice, že sítem neprojdou, podávali přihlášky na jiné školy. Pro ně neměla změna žádný smysl, protože už jednou prokázali schopnosti v přijímacích zkouškách a pak ve všech předmětech, kterými v průběhu studia prošli. Kdo na ně nestačil, odešel už dřív. Ředitelům zkoušky zkomplikovaly život, byly drahé, časově náročné a bez viditelného výsledku. A teď k těm, kterým měly pomoct. Důvodů, proč to dopředu vzdali, bylo několik. Byli v nevýhodě proti „původním“ protože škola měla dost příležitostí ty „své“ dostatečně na testování připravit. Vlamovali by se už do hotového kolektivu. Takže se raději přihlásili do čtyřletého studia, kde jsou podmínky pro všechny stejné.

Jinak, než zrušením testů to skončit nemohlo. Buzkové nápad byl totiž jen dílčí krok, který asi opravdu neměl potenciál stojaté vody českého školství rozvířit. Tahle kapitolka by ale neměla skončit tečkou, nýbrž dvojtečkou před skutečnou změnou uvažování. Nejde o to děti rozdělit, ale umožnit každému, aby využilo maximum svého nadání. Udržet i děti různého stupně talentu co nejdéle pohromadě a zvednout na co nejvyšší úroveň i ty, kterým to třeba prostředí doma neumožňuje. Pak bude debata o jakýchsi postupových zkouškách úplně bezpředmětná.