Luxus mučedníka Klause

Václav Klaus veřejnosti oznámil, že kdyby nebyl zvolen, hrozilo by zhroucení demokratického státu. Stoupenci Jana Švejnara prý usilovali o obrácení porevolučního směru. Stáli údajně “proti všemu! Proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989. To byl cíl té koalice, která se přejmenovává, ale zůstává,” řekl prezident v rozhovoru pro MFD a ještě dodal: “Je klíčová věc, že se opět podařilo odrazit tento pokus. A podařilo se to díky masové občanské podpoře.” A kde ta masová podpora byla? V parlamentu, kde zvítězil o jeden hlas? Nebo v podpoře veřejného mínění, kde jej přinejlepším chtěla polovina Čechů?

Klausova strategie není ničím novým. Minimálně od roku 1997, kdy mu kvůli korupčnímu skandálu padla vláda, přestal Václav Klaus nabízet pozitivní program. Od té doby už jen vymýšlí vlastní příběhy, jak se údajně věci v politice odehrály a co především, vytváří obrazy nepřátel, kteří jsou podle něj sešikovaní k likvidaci svobody.

V březnu 2002 jsme v Respektu o jeho propracované strategii vymýšlení nepřátel napsali: “Začalo to `sarajevským` bojem proti zrádcům, pak to byla levice, proti níž ODS v roce 1998 dokonce mobilizovala, pak přišly na řadu `trpasličí strany`, které měly být likvidovány změnou ústavy. Roku 1999 se stala nepřítelem `občanská společnost`, která při protestech hnutí Děkujeme, odejděte `zpochybňovala základy parlamentní demokracie`. Pak přišla Evropská unie, která `chce rozpustit` český národní stát, v těchto dnech jsou to ještě ekologové. K tomu se najdou ještě příležitostné terče jako třeba křesťanské církve.”

Dnes tedy jen píše další kapitolu. Problém není v tom, že se Klaus snaží takto interpretovat svět. Je to jeho styl a dalo se to očekávat, i když mnozí tvrdili, jak bude smířlivý a férový. Horší je to v tom, že se s Václavem Klausem nikdo nechystá vážně polemizovat. V rozhovorech se to neděje, protože se ho novináři bojí, chtějí se mu líbit, být v jeho přítomnosti a mít naději, že jim rozhovor poskytne i příště. A ve chvíli, kdy je do svého okruhu definitivně přijme, hlídají si tito vyvolení svou výjimečnost neškodnými či spíše podbízivými otázkami. Interview se tak vlastně mění v další projev prezidenta, kde novinář pouze drží diktafon.

Podobná pravidla se pak snaží přenést i do veřejné “debaty”. On má právo kritizovat a ostře útočit na všechny, když ale někdo začne rozebírat jeho, je to útok na polistopadový vývoj nebo přinejlepším projev osobní nenávisti k němu. Je to příjemné křičet z kopce dolů a nedovolit nikomu, aby mu pohlédl při diskusi do očí.

Václav Klaus se stylizuje do role mučedníka (do knihy o globálním neoteplování se dokonce nechal nakreslit na hranici), ale v nebývale luxusních podmínkách. Upřímně řečeno, má dnes pozici, které se netěšil ani Masaryk tím méně Havel.

Rozvádět fakt, že když by Václav Klaus prohrál, tak se směřování země k demokracii nezhroutí, se zdá téměř zbytečné. Schválně jsem si během prezidentské volby pročítal prvorepublikový tisk, abych věděl, jak o prezidentském klání tehdy referoval. A jako vždy jsem došel k závěru, že Ferdinand Peroutka ční vysoko nade všemi. Jeho komentář po prezidentské volbě v roce 1927 by se dal otisknout i dnes. Jen, bohužel, nelze srovnávat Václava Klause s T.G. Masarykem.

Co by bylo bývalo ztraceno, kdyby Masaryk nebyl znovu zvolen presidentem?

Nemyslíme ovšem, že by byl s námi konec a že by nastal úpadek. Věc národa nikdy není postavena na jediném muži, a bylo by velmi špatné, kdyby byla postavena. Jak slabý, líný a nenadaný národ by to byl, kdyby sám byl ztracen, ztrativ pomoc a vedení jediného muže. V té věci tedy měli Masarykovi odpůrci pravdu, tvrdili-li, že nás nezahubí, uděláme-li z Masaryka soukromníka. Jen v bájích se vyskytují muži, kteří nesou na svých bedrech celou zemi, a jako by nás nezahubilo, kdyby Masaryk přestal být presidentem, tak by nás také nezahubilo, kdyby si bohové chtěli popřát legraci a stal se presidentem - odpusťte - pan Borský [první velvyslanec v Itálii po vzniku Československa v roce 1918 a pozdější pravicový novinář, který ostře Masaryka kritizoval, téměř až urážel. Pozn. ET]. Skutečná moc jedince velmi schopného nebo velmi neschopného je v těchto dobách značně omezena, a jsou monarchie, kde na nejvyšším místě representačním sedí mírní pošetilci, aniž by se proto země řítila do zkázy. Nechtěli jsme však míti nikoho jiného presidentem než Masaryka, i když jsme si uvědomovali, že o celkové naší situaci naprosto nerozhoduje on, nýbrž kolektivní spolupráce.

Nevstoupila nám do hlavy myšlenka, že by Masaryk byl berla, bez níž český národ nemůže chodit. Kdyby byl Masaryk, dejme tomu, podlehl své chorobě před šesti lety, nesměli bychom ovšem také býti ztraceni a zbylo by nám více než beznaděj. Někdy se potkáváme s docela naivním přeceňováním moci Masarykovy. Nežijeme pod naprostým vedením Masarykovým. Zdá se, že nás důkladněji vedou jiní. Nepochybně je tento stát více veden Švehlou než Masarykem. na štěstí Švehlou, který objektivně zkoumá Masarykovy připomínky. Není vůbec dobře přeceňovati moc úřadu presidentského. Vede to pak k takovým klamným očekáváním, jako byla domněnka, že Masaryk odepře podepsat agrární cla. Pokud se týká skutečné moci, měl pravdu orgán pana Šrámka, když napsal: důležitější je vládnout než representovat. Nebude-li jednou presidentem Masaryk a nebude-li nás másti jeho osobní autorita, prohlédneme jasně, že jeho úřad byl vybaven nepříliš velkou mocí. Úmyslem ústavy bylo udělat z presidenta nikoliv vládce, nýbrž representanta, který musí podlehnout ve vážném konfliktu s parlamentní většinou.