Koncert velmocí

Na což mu odpověděl bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg,„tak to nás Pánbůh ochraňuj, koncert velmocí fungoval vždycky jen velmi krátkou dobu a pak to vedlo k velkým konfliktům.“ Na což někdejšímu státníkovi pro změnu odpověděl ve včerejších Lidových novinách historik a novinář Petr Zídek, že jeho výrok je skoro až nejapností, neboť „pojmem koncert velmocí bývá nejčastěji označováno období od skončení napoleonských válek do začátku války krymské.“

Dle dalších slov historika šlo o první celoevropský systém kolektivní bezpečnosti, první realizovaný pokus řešit velmocenské spory nikoliv válkou, ale multilaterálním jednáním na konferencích. V článku se z toho vyvozuje, že Jiří Paroubek chtěl odkazem na „koncert velmocí“ prostě říct, že Spojené státy a Rusko by měly v míru spolupracovat a hledat kompromis mezi svými zájmy. Jedinou alternativou k takovému „koncertu velmocí“ je podle novináře údajně studená válka a jestliže o tom pan Schwarzenberg takto uvažuje, „tak nás Pánbůh a voliči ochraňuj před jeho návratem do Černínského paláce.“

Pan Schwarzenberg možná Petru Zídkovi neodpoví, jak to přesně myslel. Je ale vhodné připomenout, že „koncertem velmocí“ se třeba v dobovém francouzském tisku taky avizovalo a pak komentovalo multilaterální jednání o odvrácení války, známé jako Mnichovská dohoda z roku 1938. Jak to dopadlo, všichni dobře víme. Za „koncert velmocí“ lze rovněž brát smutně proslulé setkání, jež vstoupilo do historie pod názvem Ribbentropův-Molotovův pakt. Vždy přitom běželo o jediné. Na úkor slabšího získat co nejvíce a jakmile vůle koncertovat skončila, velmoci se ihned pustily do sebe. Ostatně i ten první realizovaný pokus po napoleonských válkách, řešit velmocenské spory nikoliv válkou, ale multilaterálním jednáním na konferencích, nakonec dopadl špatně a zase se začali mezi sebou mydlit.

Srovnávat současné Spojené státy se slabošskými vládami předválečné Anglie a Francie samozřejmě nelze, tak jako dnešní Rusko není nacistickým Německem nebo v postavení někdejšího Sovětského svazu. Možná by bylo ale lepší, aby se jednání o velmocenských zájmech účastnily nejen velmoci, ale i ti, kterých se to v konkrétních případech bezprostředně týká. Českoslovenští zástupci hanebně čekali v předsálí mnichovské konference na předání rozsudku. Ribbentrop s Molotovem na asistenci Poláků při dělení jejich země nepomysleli vůbec. Třeba právě to měl Karel Schwarzenberg svou dopovědí Jiřímu Paroubkovi na mysli.