Knížákův trucpodnik

Krátce je zopakuji: klíčová česká cena pro mladé výtvarníky v poslední době (a v letošním ročníku zvlášť) neodráží reálný stav tuzemské scény, soustředí se pouze na konceptuální umění, zatímco zcela opomíjí například malbu, je totálně nevstřícná vůči publiku, kterému se nesnaží umění zpřístupňovat, ale naopak je od něj představovanými komplikovanými artefakty odrazuje, a v neposlední řadě neumí samu sebe propagovat.

Reakce se dělí na dva tábory, plácání po zádech v duchu „konečně to někdo za nás řekl nahlas“ převažuje. Kdo chce diskusi sledovat dál, může přijít v pondělí večer do pražské Galerie DOX, do místa konání výstavního finále Chalupeckého ceny. Debata o budoucím směřování ceny bude součástí tamního doprovodného programu expozice. Odezvami se přitom jako nit táhne jedna otázka: víme, že s Chalupeckého cenou není všechno v pořádku, ale nenahrává její kritika konkurenční Ceně NG 333, kterou před třemi lety založila Národní galerie, a která teď čerstvě vyhlásila dalšího laureáta?

To bych neřekl. Cena pro výtvarníky do třiatřiceti let, dotovaná štědrou sumou 333 tisíc korun (víc než třikrát tolik co Chalupeckého cena), nemá na scéně na rozdíl od podniku s dvacetiletou tradicí prakticky žádný kredit a žádná jeho kritika na tom nemůže nic změnit. Zatímco ve finále Chalupeckého ceny se až na výjimky objevuje jen naprostý výkvět zdejšího umění, v Knížákově trucpodniku se představují vesměs začínající autoři, studenti rekrutující se symbolicky valnou měrou z Knížákova ateliéru na AVU či bizarní zjevy typu skupiny Ztohoven, která vyhrála první ročník. Jejím cílem není mapovat stav naší výtvarné scény, ale dokázat, že Národní galerie se k současnému umění neobrací úplně zády: sice ho skoro nevystavuje a kvůli osobě generálního ředitele o to valná část výtvarníků ani nestojí, nicméně alespoň jednou za rok tímto způsobem dává najevo, že jí výtvarné mládí není úplně ukradené.

Dostat se do finále Chalupeckého ceny je čest. Natož ji vyhrát. O finále Ceny NG 333 to zdaleka neplatí: jestli její výsledky o něčem vypovídají, tak o síle žaludků soutěžících umělců. Nejde přitom jen o instituci, která cenu pořádá a která za deset let Knížákova působení ve svém čele napáchala na aktuální výtvarné scéně víc škod než užitku (mimo jiné i tím, jakým způsobem z Veletržního paláce vyhnala právě Chalupeckého cenu). Cena je totiž dotovaná z peněz zdejšího energetického gigantu, který patří mezi symboly odvrácené tváře politiky ovládané lobbingem a zákulisními dohodami o rozdělení vlivu na chod státu.

Současné umění je sympatické tím, jak se čím dál víc zajímá o svět, který ho obklopuje. Přes všechny mé výhrady k nesrozumitelným konceptualistům to platí i pro ně. Možná je to pošetilé přání, ale pokud to výtvarníci se svým zájmem myslí opravdu vážně, neměli by chtít mít s Cenou NG 333 ve stávající situaci cokoli společného.