Výtvarníkem roku je Jiří Skála, otázka zní proč
Hrozen fotografů blesky oslňuje Václava Havla. Za ním kráčí Lou Reed s malým fotoaparátem. Kdosi ho náhle odstrčí, protože mu brání ve výhledu na bývalého prezidenta. Suzanne Vega ignorují úplně všichni. Stejně jako šest mladých výtvarníků, kvůli kterým se dnešní Cena Jindřicha Chalupeckého koná. Začíná výtvarný večírek roku, ale ještě než se někdo stačil napít, provází ho těžká kocovina.
Komunikovat i s pozornými
Čtvrteční vyhlášení jubilejního dvacátého ročníku soutěže ukázalo, že Chalupeckého cena se dostala do kritické fáze. Je to paradox: v době, kdy mladá výtvarná scéna ožívá a staví se na vlastní nohy, kdy nehledě na státní podporu vzniká spousta akcí a galerií organizovaných na vlastní pěst (sice amatérsky, ale s obrovskou energií), dává veřejnosti prestižní ocenění pro autory do pětatřiceti let zprávu, že tu panuje ubíjející nuda. Všechny projekty, které jsou do ledna v pražském DOXu k vidění v rámci výstavního finále, jsou z jiného světa. Jsou překomplikované, unavené, do sebe uzavřené, všechny vyvolávají v divákovi pocit, že na něj někdo hodil těžkou deku. Nejvíc instalace Jiřího Skály (1976): soubor textů, ve kterých se zabývá vlastním vztahem k umění tak krkolomně, že autor těchto řádků marně hledal důvod, proč s tím Skála vůbec…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
