K měsícům Marsu

Pro zastánce a fanoušky pilotovaných letů to může být inspirující čtení, které však zároveň obsahuje mnoho nepříjemných pravd a jisté kontroverzní nápady. Vezměme to však popořadě: V lednu 2004 prezident Bush vyhlásil, že chce, aby Američané v roce 2015 představili novou kosmickou loď, která by nahradila raketoplán, do roku 2020 dopravili kosmonauty na Měsíc a kolem roku 2030 doletěli i na Mars.

Americká kosmonautika by za to zaplatila následující cenu: raketoplány by naposledy startovaly nejpozději v roce 2010, pak by se stárnoucí a nákladné kosmické stroje odebraly do šrotu. Už roku 2015 by Američané opustili mezinárodní kosmickou stanici ISS, do níž investovali obrovské množství peněz a která teprve nedávno dosáhla plně provozuschopného stavu. Ušetřené peníze by pak věnovali na dobývání Měsíce a potažmo i Marsu. Mezi rokem 2010, kdy skončí raketoplán, a rokem 2015, kdy měla být nová loď připravena, by američtí astronauti neměli čím létat a museli by spoléhat na ruskou techniku.

Zmíněná tzv. Augustineho komise (přezdívá se jí podle jejího předsedy Normana Augustineho) dospěla k závěru, že Bushův úmysl nespokojovat se nadále s bezprostředním okolím Země a vyslat člověka dále do vesmíru je správný, nejde však uskutečnit s penězi, které na to byly vyčleněny, a v časovém horizontu, o němž bývalý prezident hovořil. K jeho naplnění pak vede více cest, než je ta, jíž se NASA nyní ubírá.

Komise přichází s celkem osmi scénáři, jimiž by se americká pilotovaná kosmonautika mohla v budoucnu řídit (jsou sdruženy do pěti hlavních kategorií). Jedno mají společné: má-li NASA začít vysílat astronauty do vzdálenějšího kosmu a nechat je v dohledné době přistávat na jiných kosmických tělesech, musí dostávat nejméně o tři miliardy dolarů ročně více než v současnosti, což znamená navýšení rozpočtu o šestinu. I pak se ale jako nejbližší termín přistání na Měsíci jeví zhruba rok 2025. Smíříme-li se s těmito omezeními, nabízejí scénáře mnoho zajímavých a někdy i kontroverzních možností.

Autoři souhrnné zprávy si nejsou jisti, zda je rozumné posílat raketoplán co nejrychleji do důchodu: všechny navržené scénáře doporučují ukončit jeho provoz až v roce 2011 a jeden dokonce navrhuje rok 2015. Důvod je mimo jiné ten, že vývoj nové kosmické lodi, která dostala jméno Orion, se zpozdil – bude připravena nejdříve v roce 2017. Období, kdy Američané nebudou mít vlastní vesmírné plavidlo, se tedy nebezpečně prodlužuje.

Komise také evidentně pochybuje o tom, že má smysl opouštět Mezinárodní kosmickou stanici ISS tak brzy, navrhuje setrvat až do roku 2020. Kde pak ale vzít na lety k Měsíci či jiným tělesům peníze, když hlavní úsporná opatření padnou? Komise navrhuje, aby NASA přenechala lety do blízkosti Země soukromým firmám a soustředila se na pilotovaný výzkum vzdálenějšího vesmíru. Soukromý sektor může sám najít způsob, jak dopravit kosmonauty či náklad na oběžnou dráhu. Cestu privátním firmám NASA ostatně otevřela již v minulosti, když společnosti SpaceX, jež v minulosti vyvinula nákladní loď Falcon 1, svěřila zakázku na dopravu nákladů k ISS.

Lety k Měsíci či jiným vzdáleným cílům by pak šlo uskutečnit nejen s technologií, kterou nyní NASA pro tyto účely vyvíjí (např. několik typů silných raket), ale i jinými způsoby, například se více soustředit na možnosti, které nabízí technologický odkaz raketoplánu.

Nejdůležitější ale je, kam by se vlastně mělo letět. Podle komise je nejzajímavější destinací Mars. Pro generaci, k níž patří i autor těchto řádek a která v dětství hltala knihy o letech k Marsu, jež se měly uskutečnit do konce minulého století, jsou to povzbuzující slova. Jenže komise zároveň upozorňuje, že Mars je cíl sice nejvhodnější, ale přistát na jeho povrchu a ve zdraví tam přežít bude velmi obtížné. K rudé planetě by proto bylo lepší se vydat, až získáme dost zkušeností při letech k méně obtížným cílům, třeba právě k Měsíci.

Bushova strategie „nejprve Měsíc, později Mars a vzdálenější světy“ se tak vrací v nové podobě, není však jedinou možnou. K návrhům, jež komise předkládá, patří i takzvaná „flexibilní cesta“: vyslat kosmonauty nejprve k asteroidům, které míjejí Zemi, případně do tzv. Lagrangeových bodů, kde se vyrovnává přitažlivost Země a Měsíce či Země a Slunce; a co je vůbec nejzajímavější návrh celé zprávy, také k měsícům Marsu. K těm by astronauti mohli doletět někdy mezi lety 2025–2030.

Právě „flexibilní cesta“ se ovšem nejspíš stane terčem největší kritiky. Proč by třeba k asteroidům nemohly létat automatické sondy? Možná během pilotovaného letu získáme jisté zkušenosti pro let k Marsu, veřejnost a politici se ale budou ptát, proč k „bludným kosmickým balvanům“ nemohou zamířit mnohem levnější automaty, a celý program může být ukončen dříve, než přijde na řadu Mars či jeho měsíce.

Nebo dokonce dříve, než vůbec začne. Obamova administrativa nedávno rozpočet NASA seškrtala a v době ekonomické krize jej nejspíš nezvýší. Co bude, až krize odezní, je velká otázka: nezdá se, že by nový prezident choval ke kosmické agentuře nějakou zvláštní náklonnost, ponechal ji například řadu měsíců bez ředitele. Lze si tedy představit, že zpráva Augustineho komise nakonec spadne pod stůl.

Zpráva je nicméně pozoruhodná v jednom ohledu, jenž by mohl zaujmout i čtenáře, kteří se o vesmír vůbec nezajímají: kdo by si představoval nesrozumitelný dokument psaný úřednickým jazykem a plný těžko pochopitelných grafů a tabulek, bude příjemně překvapen: jde o 12 stránek napsaných vtipným a lehkým stylem, přitažlivým i pro naprostého laika. Například o raketoplánu se tu s nádechem poněkud morbidního humoru píše, že má již za sebou „období dětské úmrtnosti“, nebo tu najdeme odlehčené úvahy o tom, nakolik je pro kosmický program zdravé jej každou chvíli úplně překopat (jazykem zprávy: „vytrhnout květinu, abychom se přesvědčili, zda má zdravé kořeny“). Dovedeme si v Česku vůbec představit, že by administrativa rozhodovala o dalším vývoji země na základě dokumentu, který, ač je výsledkem půlroční práce expertů, hovoří jasně a srozumitelně a navíc je dostupný na webu?