Francouzský příklad

Po domluvě s německou kancléřkou Angelou Merkelovou český prezident Václav Klaus oznámil, že v rámci dalšího upevnění a prohloubení česko-německého přátelství bude v nejbližší době v oblasti bývalých Sudet na dobu časově neomezenou umístěná německá vojenská posádka.

Podobná zpráva by v Česku jistě vyvolala rozruch. A nejenom u občanů pamětníků nacistické okupace a represí. Určitě by nadzvedla i nejednoho mladšího patriota. Když jsou mezinárodní okolnosti příhodné a nemusíme se vzdávat, anebo rezignovaně pozorovat „bratrská“ vojska v ulicích, dokážeme nezávislost a svrchovanost území hájit jako lvi. Stačí připomenout vlastenecké třeštění napříč celou společností, jež vyvolal návrh na umístění amerického radaru v Brdech. A to jde o mocnost, s níž žádné tristní zkušenosti nemáme. Natož pak Německo, vymalované obrozenci, Jiráskem i komunistickou propagandou, za příčinu všech našich traumat a utrpení.

Provést k někdejšímu nepříteli, který se stal spojencem a dlouhá léta platí za solidní demokratickou zemi, velkorysé a smířlivé gesto, tak z českého pohledu zatím pořád nelze. Je to zkrátka zvláštní, jak někde předsudky, staré křivdy a reminiscence, navzdory změněným politickým i společenským podmínkám, notoricky přežívají. A někde to naopak jde, navzdory obdobným zkušenostem, zamést stůl a začít znovu. A nemusí přitom ihned běžet o umístění německé vojenské posádky v pohraničí, tak jak to v těchto dnech navrhli svým staletým rivalům a nepřátelům na život a na smrt Francouzi.

Po domluvě s kancléřkou Merkelovou totiž prezident Sarkozy oznámil, že dalším prohloubením francouzsko-německého sblížení, smíření a spolupráce, bude časově neomezené umístění německého armádního praporu na východě země. Tedy v oblastech Alsaska či Lotrinska, o které Francouzi s Němci v historii několikrát bojovali.

Nejenom, že toto rozhodnutí nevyvolalo nesouhlasné manifestace u veřejnosti, bouřlivé mediální či parlamentní diskuze, pokus opozice o vyslovení nedůvěry vládě, ale nepřineslo ani řetězy spoutané aktivisty nebo stavbu barikád na mostech přes Rýn. Sdělovacími prostředky i politiky bylo přijato jako „historický krok ve francouzsko-německém přátelství.“

Možná jsou Francouzi dospělejší než my. Každopádně v dlouholetém usmiřování, jež začalo už za prezidenta De Gaulla a kancléře Adenauera, si nehráli jen na oběti, ale oficiálně přiznali i svoje chyby, nezákonnosti, svůj podíl viny na někdejší nepřátelské atmosféře. My máme na věčné časy platné Benešovy dekrety, které nad Pražským hradem jistí vlajka s nápisem „Pravda zvítězí“. Ta naše, samozřejmě.