Chomutovská reality show

V Česku vzniká nový žánr jakési místní reality show: totiž jít na pár dní bydlet mezi chudé Romy do zdevastovaného paneláku a pak celému národu popsat jak hnusné a odporné to je. S tím člověk přece nemůže než souhlasit, zvlášť když takovou reportáž tak dokonale a plasticky provede náš „největší zpravodajský deník“ Mladá Fronta Dnes. Naposledy svou práci „na vlastní kůži“ mezi „největší špínou“ ukazuje ve včerejším vydání televizního magazínu Dnes, kde se pod titulem „Až na dno Chomutova“ se zaujetím popisuje pochmurný život plný sprostoty a dekadence mezi notorickými neplatiči na místním sídlišti – tedy mezi samými Romy. A také na ztrápeném obličeji reportéra Tomáše Poláčka (který je hned v záhlaví vyfocen ve zdemolovaném bytě na zemi a ve spacáku) je hned na první pohled vidět co všechno asi jeho estetické a mravní normy musely za pětidenního soužití s Romy vytrpět. Vždyť nejenže v domě nesvítila na chodbě jediná žárovka, sousedé pří štípání dříví do kamen mlátili do podlahy a pouštěli si na celý dům skočnou muziku, ale chodba byl tak špinavá, že se reportérovi „kazily sliny“ a děti s gustem popisované rodiny Tokárových (kteří reportéra pustili do svého soukromí) se dokonce oslovovaly „ty buzerante“. A pocit spravedlivého odporu další zážitky jen znásobují: drogy, podivné existence, bitky, kriminálníci, pohlavní choroby, sebevraždy. Jenže to popisuje člověk bez jakékoli vlastní zkušenosti být i jen pouhý jeden den bez práce či zažít depresi a zoufalství bez jakéhokoli pozitivního východiska kdesi na okraji společnosti.

Co si ale s tak navrstveným a na šesti stranách dokonale koncentrovaným popisem bez jakékoliv souvislosti a nabídky byť jen sebemenšího řešení počít? Dalo by se jistě připomenout, že chomutovské sídliště ještě není zdaleka to nejhorší, třeba v mosteckém Chánově či v kladenském Masokombinátu by si žádný reportér třeba ani neustlal a že na lidskou chudobu a zmar rozhodně hezký pohled není (navíc, jak by asi v soukromí pod reportérovým drobnohledem dopadl kdokoliv z nás?), jenže to si už všichni umíme velice dobře představit. Vždyť o tak pochmurných místech s lidmi na totálním dně se neúnavně píše už dvacet let a vlastně je k neuvěření, že to pořád jakoby k ničemu nevede. Jenže to právě ukazuje, jak hluboký a komplikovaný problém to je.

Máme tam snad ale poslat pořádkumilovnou a zaručeně českou Dělnickou stranu, buldozery a nakonec střelce? Přece opravdu nejde - jak reportér Tomáš Poláček vzkazuje ministru Kocábovi - o žádnou romantiku (Kocábovi ale o ní jistě také nejde), ale o náš problém a to všech. Stačí si jen uvědomit, kdo vlastně nahání pro svoji jinakost lehce zranitelné, nevzdělané a svým způsobem bezbranné Romy do ghett, odmítá je přijímat do zaměstnání a kdo posílá - třeba jenom proto, že se doma neučí nebo neumí dobře česky - jejich děti do zvláštních škol. A kdo vlastně vystavuje lidi v existenční nouzi tak strašidelné situaci, jako když si mají třeba v takovém Masokombinátě složit dohromady na elektřinu naměřenou pouze jediným elektroměrem v celém domě. A i když reportáž ve svém důsledku vlastně žádné dobré řešení nenabízí, je v našem zájmu si s problémem „nepřizpůsobivých“ (jak se začalo znovu užívat) dřív nebo později poradit. I když jsme bílí a slušní lidé, nebereme drogy, nejsme prostitutky, kriminálníci ani si neříkáme buzeranti. Nejlépe však podle zákona (třeba romskými asistenty ve školách), bez Čunkových sociálních experimentů, exekutorů a bez vyhlazovacích táborů jako byly svého času ty v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.