Anarchie v ODS

Topolánek má před volbami ještě jeden problém, o kterém se moc nemluví. Jde o jeho neschopnost zvládnou důležitou část své strany, která teď už zcela konkrétně poškozuje české zájmy v Evropské unii (naposledy teď při jednání o Evropské komisi).

Řeč je o další ústavní stížnosti proti Lisabonské smlouvě. Opět jsou pod ní podepsaní senátoři ODS. Tentokrát je ale krystalicky jasné, že jde o čistou obstrukci, snahu dodat alibi prezidentovi, který řádně schválenou smlouvu nechce podepsat. Pokud by vydrželi teoreticky do britských voleb, které mají být na jaře, tamní konzervativci možná vypíší o Lisabonu dodatečné referendum. V tomto referendu by pak Britové zřejmě hlasovali proti smlouvě.

Jenže tady jsme v Česku, s krizí, velmi nahnutými veřejnými financemi a hlavně volbami na krku. Má někdo náladu znova a znova řešit už jednou odmávnutou Lisabonskou smlouvu? To je otázka i pro volební stratégy ODS, tedy pokud by měli své čelní členy pod alespoň minimální kontrolou, a to zjevně nemají.

Klausovi druzi v ODS tak znovu a znovu protahují konflikt, který už by měl být za námi vyřešený a na který – podle témat v kampani i veřejné debatě mimo ni - už nikdo nemá náladu.

K politice patří umíněnost a důslednost, taky k ní ale patří schopnost uznat porážku. Části ODS ale tohle evidentně chybí a své trapné obstrukce jsou schopni hnát dál volby-nevolby.

Topolánek je natolik slabý předseda, že si s tím neumí poradit. V normální straně by měl fungovat základní politický pud sebezáchovy: kdo jde v tak důležité věci a v tak citlivý okamžik (před volbami) proti straně, neměl by mít nárok se příště na kandidátku dostat. Funguje to tak v ODS? Asi ne.

Tipněme si, že to Topolánkově straně ve volbách hlasy nepřidá.