Z děcáku do kriminálu

Kojenecký ústav, dětský domov (případně polepšovna), návrat k biologickým rodičům (někdy), ulice, kriminál. Takovou životní dráhu mají často napsanou děti ve svém osudu v Česku, pokud se dostanou do ústavní „péče“ státu.

Padesát osm procent mladých lidí, kteří po osmnáctém roce života opustí dětský domov skončí ve vězení. Proč? Na vině je nevyhovující systém v ČR.

Na tento stav opakovaně upozorňují nevládní organizace, naposledy pak Středisko náhradní rodinné péče (SNRP). Na úterní tiskové konferenci představilo výsledky projektu „Start do života“, na kterém se podílelo společně s Vysokou školou ekonomickou. Projekt byl financován evropským sociálním fondem.

Kromě počtu dětí v ústavní péči, v kterém jsme jedni z nejhorších v Unii (v počtu dětí do tří let dokonce nejhorší), je hrozivé také to, že průměrná doba, kterou děti stráví v dětském domově, je neuvěřitelných 14,5 roku. I když všichni odborníci vědí, že čím delší pobyt dítěte v ústavu, tím větším problémem bude návrat do běžného života. „Místo, aby byla ústavní péče posledním řešením, je často prvním,“ upozornila ředitelka SNRP Věduna Bubleová.

Bubleová pak kritizovala především roztříštěnost kompetencí mezi ministerstva. V současné době se o celou mašinérii umisťování dětí do ústavní výchovy dělí pět ministerstev. Ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo vnitra a ministerstvo práce a sociálních věcí. To chystá meziresortní koordinační orgán, který by agendu sjednocoval.

Na Slovensku od konce devadesátých let má na starosti děti bez řádně fungujících rodin jeden úřad a jejich počet v ústavech se podstatně snížil. Velká Británie zase před dvaceti lety zrušila dětské domovy a „chovance“ přesunula do pěstounské péče.

Kromě klasických pěstounů zakotvuje zákon o sociálně právní ochraně dítěte i přechodnou pěstounskou péči. V praxi to znamená profesionální pěstouny, kteří se na několik týdnů postarají o děti, než se neuspokojivá situace v jejich rodině urovná, nebo o jejich dalším osudu rozhodne soud. Bubleová si však Respektu.cz postěžovala, že tito pěstouni „profesionálové“ v současné české realitě nefungují a o samotném zákonu hovoří jako o paskvilu.

Tisíc případů sociální pracovnice

Klíčovým problémem současného stavu je počet sociálních pracovníků, kteří de facto o dalším osudu dítěte rozhodují (posvěcuje soud). V průměru v ČR připadá na jednoho sociálního pracovníka 350 případů, v některých oblastech se toto číslo blíží dokonce tisíci.

Proto sociální pracovníci mohou jen obtížně objektivně posoudit, zda rodina funguje dobře, či špatně. Nejhorší případy zneužívání a domácího násilí často neodhalí. Naopak přítomnost či nepřítomnost dětské postýlky, čistota bytu a plná chladnička může výrazně ovlivnit životní dráhu dětí z chudých rodin. (Více se tomuto tématu věnovala Kateřina Čopjaková v článku Na převýchovu do zlaté klece)

Rovněž Petr Zmuda, ředitel Dětského domova v Ostrově nad Ohří, si postěžoval na to, že stát si děti bere do ústavní péče a v momentě, kdy dosáhnou plnoletosti, dává od nich ruce pryč. „Dítě v 18 letech má normální podporu rodiny,“ připomenul Zmuda s tím, že ani osmnáctiletí z „normálních rodin“ často nevědí, jak ve svém životě dál.

Ačkoliv dětské domovy se liší případ od případu, mladí lidé vycházející z ústavních zdí často nemají základní představu o samostatném životě. Často nevědí jak hospodařit s penězi, neví kolik co stojí, neví (ačkoliv se nám to zdá jako úsměvný detail), že chleba se normálně neprodává nakrájený na krajíčky, jak byli zvyklí z dětského domova. Nemluvě o sociálních návycích a schopnosti navázat a udržet partnerský vztah.

Paradoxní na celé situaci je to, že dítě v dětském domově přijde stát měsíčně na 25 tisíc korun, u pěstounů by to mohlo být i třikrát levnější, upozornil Zmuda. Problémem je ale to, že na opravy dětských domovů bylo vyčleněno a proinvestováno již několik miliard. „Hodně lidí si asi ještě nějakou dobu bude říkat zhruba toto: Kam jinam ty děti dát než do těch našich skvěle zrekonstruovaných domovů,“ řekl ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas v listopadu Respektu.

Podle Bubleové se mladí lidé často vrací k biologickým rodičům, utratí peníze co dostali na začátek od státu a posléze končí na ulici, živí se drobnou i vážnější kriminalitou, prostitucí. (Více v článku Vladimíra Ševely Kam bychom ty děti dali?)

Případové konference

Ministerstvo práce rovněž hovoří o tom, že současný stav je neudržitelný. Například hodlá zavést případové konference. O jednotlivých případech dětí by už nemusel rozhodovat úředník a soudce od zeleného stolu, ale celý tým odborníků včetně rodičů. O tomto institutu v minulém roce hovořil náměstek ministra Marián Hošek.

Jak vypadá situace s odstupem půl roku? Hošek se na dotaz Respektu.cz odkázal na tiskového mluvčího. Jiří Sezemský uvedl, že s případovými konferencemi současný zákon počítá, v praxi se však nepoužívají. Poukázal právě na kompetenční roztříštěnost mezi několik ministerstev a také kraje. "MPSV se v rámci svých metodických porad se zástupci krajů a obcí snaží cíleně působit na pracovníky orgánů sociálně právní ochrany dětí tak, aby tuto metodu aplikovali v rámci své každodenní praxe. Zástupci MPSV se některých případových konferencí přímo účastní. V současné době MPSV vytváří metodiku případových konferencí," sdělil Sezemský Respektu.cz.

Nápravy bychom se mohli dočkat do konce roku. „Problém je, že každý ministr začíná od nuly,“ hodnotí současný stav Bubleová. Dlouhodobější koncepce tak v této oblasti stále chybí, počet dětí v ústavní péči nadále roste.

Komentář Marka Švehly Děti v majetku státu.