Na převýchovu do zlaté klece

Vypadá unaveně, ale šťastně. Sedí doma na posteli se dvěma malými holkami, jedna je rozesmátá, druhá (menší) ještě trochu zaražená. Jozef Kökény má za sebou náročné období se šťastným koncem. Dva roky přesvědčoval úřady, že se dokáže starat o své dvě dcery. Nebylo to snadné – jednou slyšel, že to nejde, protože nemá stálé bydlení a trvalou práci, podruhé, že v padesáti letech už je na výchovu malých dětí moc starý. Nakonec zvítězil: čtyřletou Anetu vybojoval před několika měsíci, dvouletou Simonu dostal ve čtvrtek.

Nutno dodat, že pan Kökény není v tomhle boji sám: rodičů, kteří kvůli své chudobě nebo často jen dočasně neuspořádanému životu přijdou o své děti, jsou v Česku tisíce ročně. Tohle číslo přitom českou společnost posouvá na samou periferii evropské civilizace.

Podruhé na mateřskou

Příběh Jozefa Kökényho vypadal na začátku naprosto bezvýchodně. Jen v kostce, jak šly události. Píše se rok 2004 a partnerku pana Kökényho vyhodnocují úřady jako nesvéprávnou osobu. Jedno dítě odebírá sociálka jako roční, druhé pak hned v porodnici. Pan Kökény se v té době živí prodejem ojetých aut, chce jít ale na rodičovskou dovolenou a dcery vychovávat sám. Najednou se však dozvídá, že nějakým nedopatřením není v rodném listě svých dětí uveden jako otec. Navíc nemá stálé bydlení. „Začal jsem obíhat sociálku a přesvědčovat všechny kolem, že se chci o své děti starat a že to zvládnu,“ popisuje své tehdejší zoufalství.

Teoreticky stačilo dodatečně pana Kökényho zapsat do rodných listů, vyřídit rodičovskou dovolenou, pomoct najít bydlení. Ubíhá ale čas, rok, potom dva. Teprve pak pan Kökény sociálku a soud přesvědčuje a dostává první dceru na zkoušku s tím, že pokud ji „zvládne“, může dostat i druhou. V tu chvíli ale naráží na další problém: mladší Simonku poslala sociálka bez otcova vědomí z kojeneckého ústavu do předpěstounské péče. „Byl jsem v šoku, vždyť já tam přece za ní chodil, prokazoval jsem, jak oni říkají, zájem. Nechápal jsem to,“ vzpomíná dnes pan Kökény. Šel za sociální pracovnicí, tam ho ale čekal další šok: „Prohlásila, že se ta rodina o Simonku dobře stará, že se má jako ve zlaté klícce.“ To bylo nejhorší. Copak je dítě nějaké zvířátko, které potřebuje jen spoustu hraček, dobré jídlo a pěkné oblečení, a ne rodiče?

Zlom nastal ve chvíli, kdy se pan Kökény dozvěděl o neziskové organizaci Hnízdo, která pomáhá rodičům odebraných dětí. S její pomocí nakonec všechny přesvědčil a i druhá dcera se mohla vrátit domů k otci a sestře. Všichni tři společně bydlí od minulého týdne v sociálním Domě na půl cesty v Ostravě-Přívoze, mají pro sebe jeden pokoj, kuchyňku a sociální zařízení. Panu Kökénymu nedávno skončila jedna „mateřská“, teď po návratu menší Simonky začíná druhou. Vypadá šťastně a obě dcery s ním.

Kde je výbavička?

Přesná, úřady posvěcená čísla nejsou k dispozici, jen hrubé počty nevládních organizací. Podle nich bylo v minulém roce do ústavní péče v Česku posláno osm tisíc dětí (hned po Bulharsku nejvíc v Evropské unii). Je to o stovky víc než vloni a předloni. Z chladně ekonomického pohledu státu nejde vůbec o levný „byznys“: výdaje na jedno dítě v ústavu se pohybují mezi 200 až 300 tisíci za rok. Finanční pomoc rodině ve výši životního minima spolu s výdajem na vzdělání by podle lidí z nevládních organizací stála nějakých 70 tisíc korun ročně. Tahle pomoc by spoustu problémů rázem vyřešila, neboť většinu dětí (není jasné, jak velkou většinu) odebírá stát kvůli chudobě rodičů.

Ministerstvo práce nezná přesné detaily jednotlivých případů a má také jen přibližné představy, jak se téhle odebírací mánii bránit. Kardinální je vždy úzký osobní kontakt mezi rodinou a sociálkou. Jenže sociální úředníci dnes mají na starosti v průměru 357 spisů (ideální by podle odborníků bylo 70–80), to znamená, že s individuálním přístupem nemůže nikdo ze zoufalých rodičů počítat. V případě podezření tedy nedělají úředníci žádné dlouhé cavyky, nesnaží se s rodinou její často přechodné potíže vyřešit, prostě pozvou exekutora a dítě odvezou. Systémové řešení také komplikuje fakt, že problematika odebírání je roztříštěna mezi obce (pod ně spadají sociální pracovníci) a tři ministerstva (práce a sociálních věcí, zdravotnictví, školství).

Dalším z důvodů je vystrašenost postižených rodin. „Rodiče často neví, co říkat, nebo se prostě stydí u soudu mluvit. Pak záleží jen na úředních podkladech, které dodá sociální pracovník,“ říká Kateřina Cilečková, která dělala Kökénymu u soudu obecní zmocněnkyni. Pan Kökény byl podle ní pravý opak: výřečný, spoustu papírů si sehnal sám, nebál se a s neskutečnou energií o své dcery bojoval. Přesto to celé trvalo dva roky a happy end se dostavil jen díky nezištné pomoci nevládních aktivistů z ostravské organizace Hnízdo / Čiriklano kher.

Ta je v tuto chvíli jednou z mála nestátních organizací, které dnes chudým rodinám v návratu jejich dětí pomáhají. Vede ji mladá energická žena Hana Žurovcová. U zrodu Hnízda bylo její zděšení z případu Sivákových z Ostravy, k němuž se náhodou dostala. Začalo to tak, že s jejich nejstarším synem byl problém: toulal se a chodil za školu. V očích sociálky tenhle fakt Sivákovy jako rodiče natolik diskvalifikoval, že jim začala všechny další děti ještě v předškolním věku odebírat. Hana Žurovcová se do kontaktu s rodinou dostala ve chvíli, kdy si sociálka odvezla hned z porodnice jejich čerstvě narozenou dceru Evu s vysvětlením, že před tím nezvládli péči o své děti a určitě to nezvládnou opět, protože „nemají přichystanou výbavičku“.

„Po pěti měsících se s naší pomocí Evička vrátila domů,“ vzpomíná Hana Žurovcová. Brzy nato pro Sivákovy vybojovala i nejmladšího syna. Další zůstává v dětském domově, nejstarší je na útěku. Podstatné ale je, že s pomocí Hnízda dnes žije rodina „normální“ život. „Během pomoci Sivákovým jsme si uvědomili, že se nejedná o ojedinělý případ, a začali jsme připravovat projekt. Z počátku jsme pomáhali asi dvaceti sedmi rodinám, dnes s různou intenzitou pomáháme asi 115 až 120 rodinám, z toho asi dvě třetiny jsou romské,“ říká Žurovcová. „Odebírání dětí by mělo být podle zákona krajním řešením situace, namísto toho je kvůli nefungujícímu mechanismu (absence sociálního bydlení, nízký počet sociálních pracovnic, nepovědomí o neziskovkách) řešením nejrychlejším. Ústavní výchova sice pokryje jejich materiální potřeby, ale zároveň naprosto rozbije rodinné vazby.“

Funguje to i jinak

Další vzpruhu dostala Hana Žurovcová pro svoji práci letos v květnu, kdy se s kolegyněmi vydala na stáž do Rakouska. Vrátila se nadšená. „Připadaly jsme si tam jako v ráji. Sociálních pracovnic je tam stejně málo jako u nás, možná ještě méně, ale systém je dost odlišný a hlavně – funguje.“ Sociálky pouze monitorují situaci a v případě, že potřebují určité rodině pomoci, kontaktují nevládní organizaci a ta pak práci zastane. Objednanou práci – levnější než tu českou ústavní – uhradí stát. „Tím pádem funguje mezi neziskovkami a sociálními úřady souhra, ne jako u nás vynucená spolupráce, či dokonce nevraživost,“ dodává Žurovcová.

V Česku je ale zatím úspěch, že se na ministerské úrovni začíná o problému vůbec mluvit. „Nemáme komplexní práci s ohroženými rodinami,“ říká Kristýna Kotalová, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí. „Neziskovky, které by mohly pomáhat, tady jsou, ale není jich mnoho nebo sociální pracovníci s nimi stále nespolupracují.“ Ministr Petr Nečas chce zřídit Národní úřad zaměstnanosti a sociální správy, pod který by nově spadali i sociální pracovníci. Vláda by tím mohla ovlivňovat jejich počet a vzdělávat další. Ministerstvo chce také zavést metodu tzv. případových konferencí, na nichž by se rodiče, nevládní experti a sociálka sešli a dohodli se po slovenském vzoru na individuálním plánu, jak rodině pomoci. Cesta ke změně je ale zatím na úplném začátku.

„U nás je teď nejdůležitější, aby se tato problematika sjednotila pod jedno ministerstvo a odtud byla důsledně řízena a monitorována,“ říká Petr Bittner z Ligy lidských práv. „Nečasově návrhu fandím, něco podobného tady mělo být už dávno.“

Teď už je to složitější

Barbora Violová se svým mužem Markem Violou žije v polorozpadlém činžáku v Ostravě-Přívoze. Děti mají v ústavní výchově. V obývacím pokoji rodičů je malá svatyňka z plyšových hraček a fotek dvou synů Alexandra a Marka.

Vše začalo častým stěhováním. Rodina vystřídala několik podnájmů ve Studénce, Bruntále, Ostravě. Obě děti se narodily předčasně, takže trpí různými alergiemi. Alexander (4) má alergii na mléčné výrobky a Marek (3) má astma. Alexandra Violovým vzali, když mu byli dva roky. Rodina odjela bydlet k příbuzným na Slovensko, tam se ale Alexandrův stav horšil, protože rodiče nedodržovali synovu nutnou dietu. Když doktorka v Čechách viděla, jak je dítě hubené a nemocné, zavolala hned sociálku. Podle rakouského scénáře by v takovém případě následovalo pozvání nevládní organizace a plán, jak rodině pomoci včetně důkladného poučení ohledně synovy alergie. V Česku si sociálka zanedbaného Sašu odvezla. Odebrání druhého syna pak přišlo jaksi automaticky hned po narození.

Manželé Violovi si okamžitě začali shánět bydlení v Ostravě, aby děti dostali zpátky. Teď bydlí v obecním bytě 1+1, který pomalu opravují. Oba jsou ale nezaměstnaní, takže to jde pomalu. „Byt sice máme, ale děti ne,“ posteskne si paní Barbora. „Zažádali jsme o ně v lednu. Předtím jsme ještě zkoušeli, že si o Marečka se Sašou zažádala moje máma, která s námi bydlí. Na to nám sociálka odpověděla, že bychom mohli mámu i s dětmi vyhodit z bytu.“ Chodí tedy syny alespoň navštěvovat. Musí se telefonicky objednat, na návštěvu pak mají hodinu a půl, vždy ráno od osmi do půl desáté. V neděli jsou návštěvní hodiny odpoledne. V dětském domově u Saši je to volnější. Několikrát ústavní šéfy přemluvili a mohli vzít syny na návštěvu domů. Nikdy ale ne oba najednou nebo přes noc. Proč taková přísnost? Nebo na co úřady v návratu synů domů čekají, když rodiče evidentně změnili styl života? Není jasné, protože ostravská sociální Alena Čimborová jakýkoliv rozhovor s Respektem odmítla. Stejně tak její nadřízená.

Hanka Žurovcová k případu Violových říká: „U nich jsou dobře vidět díry v systému. Rodiče Marečka a Alexandra nejsou vysokoškoláci, takže dieta a nutnost rehabilitace Alexandra se jim měla vysvětlit důsledněji. Prozatímní bydlení jim měla pomoci sehnat neziskovka, o její existenci ale tenkrát neměli tušení a sociální pracovnice také ne. Teď, když už jsou děti v ústavu, je cesta zpět mnohem složitější.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.