Volby v Izraeli: Levice propadla

Zklamání. Někdy otevřené, jindy skryté za diplomatickým jazykem, ale taková je reakce v západních metropolích a v muslimském světě nad výsledkem voleb v Izraeli. Přestože ještě nevíme, koho prezident Šimon Peres pověří sestavením vlády, jasné je to, že v Izraeli zvítězila na plné čáře pravice. Tradiční levicové strany, Strana práce a Merec, získaly ve stodvacetičlenném Knesetu dohromady pouhých 16 křesel.

Především pro Stranu práce, která od vzniku státu byla klíčovým hráčem na izraelské politické scéně, je to katastrofální výsledek obzvláště s ohledem na to, že ji do těchto voleb vedl neúspěšný ministr obrany Ehud Barak. Ale možná právě neúspěch Strany práce ukazuje, v jakém rozpoložení se nachází izraelská společnost.

Kampaň během války

Izraelská předvolební kampaň probíhala simultánně s válkou proti Hamasu v Gaze. Za této okolnosti nejvážnějším kandidátům ani nezbývalo nic jiného, než postavit svoji kampaň na silných slovech o schopnosti vést národ v době ohrožení a o schopnosti vypořádat se s nepřátelským okolím. Izraelci se totiž cítí mnohem ohroženější, než si uvědomují ti, kteří vidí Izrael skrze jeho mocnou armádu.

Za posledních osm let se Izrael vzdal přítomnosti na území jižního Libanonu a pásma Gazy a v obou případech byl později z těchto území ohrožován radikálními organizacemi v podobě raket, či únosů svých vojáků. V obou případech to navíc vyústilo v otevřený ozbrojený střet mezi Izraelem a Hizbaláhem, respektive Hamásem. A byl to právě Benjamin Netanjahu, šéf opozičního Likudu, který léta opakoval, že pokud se Izrael vzdá kontroly nad palestinským územím, radikálové je přemění ve svoji základnu a začnou raketami ohrožovat nejen málo obydlená místa jižního Izraele, ale také Tel-Aviv. Bohužel vývoj událostí v Gaze, odkud se Izrael stáhl v roce 2005, mu dal z velké části za pravdu.

Ohrožení z Íránu

Novinkou v těchto volbách bylo téma jaderné hrozby ze strany Íránu. Američtí i evropští vyjednavači si sice uvědomují obrovskou potencionální hrozbu, kterou jaderná zbraň v rukách íránských kleriků může představovat, přesto ale stále nepřišli s koherentní strategií, které by brala v potaz fakt, že za současného vývoje se Írán stane jadernou velmocí zřejmě ještě v průběhu tohoto roku.

A opět to byl Benjamin Netanjahu, který na hrozbu Íránu upozorňoval již mnoho měsíců. Šéf Likudu neváhal označit íránského prezidenta Ahmadínežáda za větší hrozbu než byl Hitler, protože oba sice byli fanatici, ale jen jeden bude mít k dispozici zbraně hromadného ničení.

Demografie nahrává arabské menšině

Další citlivou otázkou, v Izraeli často diskutovanou, je demografická otázka. Přes 20 procent obyvatel tvoří arabská menšina. Někteří její zástupci v Knesetu opakovaně odmítají právo Izraele na existenci. Když během vojenské operace v Gaze demonstrovali arabští občané v Izraeli se sloganem „smrt Izraeli“, bylo už jen otázkou kolik Izraelců vyslyší volání šéfa strany Izrael náš domov Avigdora Liebermana. Ten navrhuje, aby občané Izraele povinně přísahali státu věrnost a aby území obydlená arabským obyvatelstvem byla v budoucnu přidělena k palestinskému státu.

Populismus v době strachu

V atmosféře obav a strachu o vlastní bezpečnost má v každé demokratické společnosti mnohem větší šanci na úspěch pravice a populismus. Levicový Merec, který i za této situace zdůrazňoval potřebu pokračovat v mírových jednáních s Palestinci a ukončení izraelské přítomnosti na Západním břehu Jordánu zcela pohořel. Strana práce se ve své předvolební rétorice raději značně přizpůsobila středové Kadimě.

I tak ale nakonec mnozí tradičně levicoví voliči dali přednost Cipi Livniové z Kadimy protože doufali, že ta zabrání návratu Netanjahua do premiérského křesla. Přesuny hlasů z leva do středu ale nakonec nebyly pro celkový výsledek voleb příliš podstatné. Faktem zůstává, že šance sestavit koaliční vládu je výrazně vyšší u pravicového Likudu, než u středové Kadimy.

Politická roztříštěnost

Ale ani Benjamin Netanjahu nebude mít lehkou situaci. Izraelský volební systém je nastaven tak, aby byl co nejvíce reprezentativní. Jeho neštěstím je, že letos se do Knesetu dostalo 12 politických uskupení a ani jedno z nich nezískalo více než čtvrtinu hlasů.

Podle prvních náznaků chtějí levicové strany odejít do opozice a Cipi Livniová je ochotna jít do vlády pouze pod podmínkou, že bude premiérkou. To je zcela nepřijatelné pro Netanjahua, jehož Likud sice získal o křeslo méně, než-li Kadima, ale jinak je v čele silného pravicového bloku, který bude dominovat novému Knesetu. Pokud tedy nakonec Livniová opravdu odejde do opozice, Netanjahu bude sestavovat vládu ze silně populistické strany Avigdora Liebermana a z náboženských stran.

Jak tato koalice bude schopna zvládnout výzvy, které před Izraelem stojí, můžeme jen odhadnout. Mírová jednání s Palestinci nebudou aktuální, dokud na palestinské straně nebude jasné, kdo vlastně reprezentuje jejich zájem. A přestože se v nejbližších měsících nedá očekávat velký průlom v mírových rozhovorech s Palestinci, nová administrativa ve Washingtonu bude mnohem méně tolerantní k pokračující výstavbě židovských osad na Západním břehu.

Vzhledem k velkým Obamovým plánům na Blízkém východě se tématem číslo jedna ale zřejmě stane jednání se Sýrii. Pro Netanjahua bude velice obtížné na jedné straně vyjít vstříc ambicióznímu Obamovi a na druhé straně se udržet v čele silného pravicově-nacionálního bloku. Životnost nové izraelské vlády tak možná bude opět kratší, než 4 roky.

Irena Kalhousová je členkou Blízkovýchodního programu AMO. Vystudovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jerusalémě a Evropská studia na Univerzitě v Cambridge.