Jeseník, neděle, 15. září odpoledne. „Neprší, jdem ven,“ zavelím doma. Kupodivu nikdo neprotestuje. Ani syn, kterému bylo včera jedenáct a mé snahy o společné procházky už nějakou dobu sabotuje. Vyjdu z domu a po pár krocích zahučím do hroudy bláta. „Sakriš,“ zakleju. Potom se rozhlédnu okolo sebe. Bláto je všude.
Procházím městem. Tam, kde byla včera silnice, jsou teď obrovské díry, ze kterých trčí potrubí. Záhony, které včera hýřily všemi barvami, mají dnes jediný hnědošedý odstín bahna. Ve vzduchu se vznáší nezvyklá vůně – navlhlá, podivně nasládlá a nakyslá zároveň. I v ústech jako bych měla písek a štěrk. Škrábe mě v krku, možná proto nemůžu popadnout dech.
Procházím městem, stejně jako spousta jiných lidí. Plaše se na sebe usmíváme, všichni máme boty od bahna, v očích slzy. Jen málokdo z nás věří tomu, co se tu stalo během těch pár hodin, kdy se městem hnala povodeň.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
