Stíhat vrahy novináře Jamese Fowleyho bude obtížné

V roce 1862 vydal švýcarský humanista Henry Dunant na vlastní náklady knihu Vzpomínka na Solferino. Popsal v ní hrůzy, které zažil o tři roky dříve při krvavé bitvě mezi Francií a Rakouskem. Knihu rozeslal vrcholným politikům tehdejšího světa. Jeho myšlenky nakonec vedly k založení Červeného kříže a dne 22. srpna před 150 lety k podepsání První ženevské úmluvy o ochraně obětí války.

Jak moc se liší původní smlouva od té, která platí dnes?
Liší se velice, protože dnes především existují čtyři úmluvy z roku 1949. Zatímco první měla jen několik málo článků, dnes to je komplex několika set článků. K samotným úmluvám byly totiž ještě přijaty dodatkové protokoly z let 1977 a 2005. S původní smlouvou je ale stále pojí snaha vyjmout některé osoby z množiny legitimních cílů vojenského násilí.

V podstatě denně informují média o válkách v Iráku, Izraeli či na Ukrajině. Jak jsou na tom dnes armády s dodržováním Ženevských úmluv?
To jste vyjmenoval je několik málo ozbrojených konfliktů, protože v současné době se ozbrojené konflikty týkají několika desítek zemí po celém světě. Nám v České republice se to zdá jako něco vzdáleného, ale je to bohužel realita všedního dne. Pokud jde o dodržování, je vcelku překvapivé, že smlouvy v zásadě dodržovány jsou. Samozřejmě že dochází k nějakým excesům, ale neexistují bojující strany, které by přímo říkaly, že nebudou konvence dodržovat - a ani takové, které by se je dodržovat nesnažily. Pro představu je ročně zaznamenáno kolem dvou set úmrtí zdravotníků a pacientů v důsledku porušení mezinárodního humanitárního práva, což není věru moc velké číslo vzhledem k počtu konfliktů, kterých se to týká.

Kdo má na starosti dohled nad dodržováním úmluv?
Obecně je každý stát povinen hlídat dodržování humanitárního práva. Každý stát také musí teoreticky osobu, která je podezřelá z vážného porušení Ženevských úmluv, postavit před soud bez ohledu na její státní příslušnost. Takovým nezávislým dohlížitelem je pak Mezinárodní výbor Červeného kříže. Není tedy přímo tím, kdo by předával soudu nějaké důkazy, nebo dokonce někoho obviňoval. Zaměřuje se na jednání s bojujícími stranami. Pokud nějaká z nich poruší pravidla, členové výboru se snaží jejím představitelům vysvětlit v čem. Mnohdy to porušení totiž není vědomé.

To je také pravděpodobně nejdůležitější činnost výboru, protože bez znalostí pravidel je někdo jen těžko může dodržovat. Ke své činnosti disponují vyslanci výboru pravomocemi navštěvovat místa, kde se bojuje, a navštěvovat osoby zbavené svobody - internované civilisty či bojující nebo osoby, které mají status válečných zajatců. Ke stíhání válečných zločinů pak mezinárodní společenství ustavilo mezinárodní tribunály, z nichž neznámější je asi Mezinárodní trestní soud v Haagu.

Před 150 lety podepsalo První ženevskou úmluvu dvanáct států. Existuje dnes stát, který se ke konvencím ještě nepřipojil?
V případě Ženevských úmluv jsou smluvními stranami všechny státy světa s výjimkou Kosova. Je to tedy naprosto ojedinělá situace, protože žádná jiná smlouva ani charta OSN nemá tolik účastníků. To ovšem neznamená, že se Kosova mezinárodní humanitární právo netýká. Všechna pravidla, která najdeme v Ženevských úmluvách, jsou dnes součástí takzvaného obyčejového práva, které váže všechny členy mezinárodního společenství a všechny bojující strany.

Znamená to tedy, že lidé z Islámského státu, kteří v úterý popravili amerického novináře Jamese Foleyho, mohou být za svůj čin stíháni?
Tím, že Islámský stát není státní entita, bude hledání viníka velmi obtížné. Vždycky se pachatel hledá lépe, když je to příslušník státních ozbrojených sil; protože každý stát má svoji strukturu, která se obecně snaží, aby se právní normy dodržovaly. To můžeme v tomto případě čekat jen těžko. Porušení Ženevských úmluv to ale určitě je.

Zmínil jste dodatek k Ženevským konvencím z roku 2005. Má mezinárodní humanitární právo ještě nějaké mezery, které bude potřeba zacelit?
Určitě, protože humanitární právo má v zásadě dvě větve. První je to takzvané právo ženevské - to znamená ochrana obětí ozbrojených konfliktů. Druhá větev se označuje jako právo haagské. Týká se regulace způsobu a prostředků vedení boje. A právě v této oblasti, to znamená řešení otázky, které zbraně přípustné jsou a které nejsou, je pořád ještě velká oblast vývoje. Můžeme jmenovat například jaderné zbraně, protože jejich použití dosud žádnou speciální smlouvou explicitně zakázáno není. To samozřejmě neznamená, že by bylo samo o sobě legální, protože by muselo dodržet všechna ostatní pravidla humanitárního práva včetně zásady rozlišování a omezenosti účinku - a například mezinárodní soudní dvůr řekl, že jejich použití obecně mezinárodnímu humanitárnímu právu protiřečí.

Pro vyšší jistotu by bylo určitě lepší, kdyby existovala smlouva o jejich zákazu. To ale může trvat ještě řadu let. Kromě toho vývoj zbraní přináší spoustu dalších otázek a problémů, například munici malé ráže, jejíž střely jsou záměrně nestabilní a tím způsobují velká zranění srovnatelná například s takzvanými střelami dum-dum, které už jsou zakázány od roku 1899. Nemyslím si, že například vznikne nová kategorie chráněných osob, ale zejména v oblasti zbraní je stále co řešit.