Sikorski na paškále

Týdeník Respekt nebyl jediný, kdo před rokem viděl Radosława Sikorského jako nového lídra Evropy. Bezpochyby se tak viděl i on sám. Ovšem šachy evropské politiky - Poláci získali křeslo prezidenta pro Donalda Tuska, nikoliv vysněného zmocněnce pro zahraniční politiku, jímž by se bezpochyby Sikorski stal - i polské scény (Občanská platforma, Sikorského strana, přistoupila ve snaze zachránit chřadnoucí oblibu k rozsáhlým změnám ve vládě, které se týkaly i ministerstva zahraničí) udělaly z hvězdy Evropy „pouhého” předsedu polských poslanců. A to je pro ambiciózního muže málo.

K rozmrzelosti se nyní přidávají i problémy. Sikorski musí vysvětlovat výdaje z doby svého ministrování - a místy je to rozpačité. Po Sikorského účtech poslední měsíce pátrá týdeník Wprost. V polovině loňského prosince přinesl zprávu, že v roce 2011 Sikorski vykázal z poslaneckých náhrad jízdné odpovídající 32 000 proježděných kilometrů. To je hodně i na velkou polskou zemi a Sikorského vysvětlení je rovněž dost hraniční: hájil se tím, že jako poslanec zvolený v Bydhošti musel jezdit z Varšavy do své poslanecké kanceláře.

Cesta tam i zpět ovšem vyjde na všehovšudy 700 kilometrů, což znamená, že by si poslanec a zároveň ministr Sikorski našel čas na bydhošťské voliče téměř jednou týdně. Připočteme-li k tomu i cesty jinam, může být Sikorského vysvětlení pravděpodobné. Nicméně podezření, že do bydhošťského kraje tak často zavítal kvůli probíhající volební kampani a cesty si nechal proplácet z náhrad, což je v Polsku zakázané, se už zřejmě nezbaví.

Druhý, čerstvý a v Polsku právě propíraný problém je ještě závažnější. Sikorski, absolvent Oxfordu a kdysi rezident Spojených států, který angličtinou vládne právě tak dobře jako rodnou polštinou, definitivně přiznal, že mu se čtrnácti projevy pomáhal bývalý britský velvyslanec v Polsku a Sikorského osobní známý Charles Crawford. Včetně jeho slavné berlínské řečí z konce roku 2011, kdy prohlásil: „Německé síly se bojím méně, než se začínám obávat německé nečinnosti.“ 

Nic proti tomu, aby projevy ministra zahraničí pomáhal psát cizinec. Ovšem průměrná taxa za „editorskou konzultaci anglojazyčné verze projevu”, kterou ministerstvo Crawfordovi vyplácelo, činila 19 tisíc zlotých, tedy přes sto tisíc korun. Za čtrnáct projevů je to téměř jeden a půl milionu korun; a to je hodně peněz. Zvlášť když je utrácí angličtinou dokonale vládnoucí šéfdiplomat, který navíc na své úřadu zaměstnal dceru svého ministerského kolegy, šéfa financí Jacka Rostowského, na pozici editorky a tlumočnice-specialistky do anglického jazyka.

Zatím jediné vyjádření, které je k téhle zakázce k dispozici, jsou slova ministerských mluvčích: „Objednávka konzultací proběhla ve shodě se všemi závaznými předpisy.” To není příliš přesvědčivé pro budoucího lídra Evropy - jímž by Sikorski jistě pořád chtěl být.