Republikáni a stimulace

V úterý podepsal v Denveru prezident Barack Obama slavnostně stimulační balíček pro oživení americké ekonomiky ve výši 787 miliard dolarů. Stalo se tak poté, co zákon prošel Kongresem USA téměř výhradně díky demokratickým hlasům. Jak lze interpretovat pozici republikánů ve vztahu k stimulačnímu opatření a co si od ní Grand Old Party slibuje?

Okrádání dalších generací?

Sněmovna reprezentantů schválila konečnou verzi zákona o pomoci národnímu hospodářství bez jediného republikánského hlasu (tábor opozice rozšířilo i 7 demokratů), v horní komoře se k demokratické většině přidali pouze tři opoziční senátoři.

V Kongresu nebyla nouze o dramatická gesta – zákonodárci návrh zákona demonstrativně upustili na zem (John Boehner) nebo jej označili za „okrádání příštích generací“ (John McCain). Prezident Obama se stal terčem republikánské kritiky za to, že nedodržel svůj volební slib překlenout mezistranické rozdíly a že se snaží za ohromné náklady rozšířit pravomoci federální vlády v honbě za tradičními liberálními (demokratickými) cíli.

Zákon přitom obsahoval řadu prvků, které měly získat podporu republikánského tábora. Konečná verze je menší než ty původní schválené v jednotlivých komorách, celkový objem daňových úlev (republikány preferovaná forma pomoci ekonomice) se vyšplhala na 282 miliard dolarů.

Naléhavost celé situace měla být dalším faktorem – jak se vyjádřil John Podesta, šéf Obamova přechodného týmu před nástupem do úřadu prezidenta, pokud republikány ke spolupráci nepřiměje ani současná ekonomická krize, pak už asi nic. Zkušenost ze schvalování stimulačního balíčku tak nejspíš povede demokraty v budoucnu ke snaze získávat ad hoc podporu jednotlivých opozičních zákonodárců pro specifické projekty.

Schwarzenegger federální pomoc uvítal

Je ovšem nutné mít na paměti, že odpor republikánů v Kongresu neznamená nesouhlas v celé straně. Obamův plán se dočkal vřelého přijetí na státní úrovni. Čtyři republikánští guvernéři (mezi nimi A. Schwarzenegger a C. Crist, tedy významné státy Kalifornie a Florida) spolupodepsali dopis prezidentu Obamovi, ve kterém vyjadřují podporu právě schválenému zákonu, a někteří z ostatních 18 konzervativních guvernérů pouze velmi pravděpodobně nenašli dost odvahy vystoupit otevřeně proti svým kolegům v Kongresu.

Pro státy Unie, které nesmějí vykázat schodek svých veřejných financí, je totiž stimulační balíček, obsahující 135 miliard na pomoc státním kasám, velmi vítaným prostředkem k zalepení rozpočtových děr, které ohrožovaly i projekty typu poskytování zdravotní péče.

A co praxe?

Velkou neznámou ovšem zůstává, jak rychle a zda vůbec bude nově schválený zákon fungovat. Prezident Obama varuje před přílišným optimismem a cestuje po Spojených státech, kde vysvětluje a přesvědčuje o správnosti zvoleného postupu. Republikáni na oplátku živí naděje na jeho poněkud opožděný dopad, díky němuž by jim jejich principielní opozice expanze vládních pravomocí a výdajů zlepšila pozici pro volby v roce 2010.

Není náhodou, že se začíná připomínat tzv. konzervativní revoluce z roku 1994, kdy Newt Gingrich a jeho Smlouva s Amerikou vyrvala Kongres z demokratických rukou dva roky po zvolení nového demokratického prezidenta.

Na tak ambiciózní cíl je ovšem Republikánská strana poněkud nepřipravena. Nyní je po odchodu George Bushe bez jasného dominantního představitele (nový stranický předseda, Michael Steele, sdílí s prezidentem mladistvý vzhled i barvu pleti, tím ovšem úspěchy republikánů při hledání politika Obamova typu končí) a její zákonodárci ve Washingtonu se názorově rozcházejí se zástupci na státní úrovni.

V případě úspěchu stimulačního balíčku tak historie nabízí i jinou paralelu. V roce 1934, uprostřed ekonomické krize v době nastupujícího New Dealu, kleslo zastoupení republikánů v Kongresu USA dva roky po zvolení nového demokratického prezidenta na pouhou čtvrtinu…

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.