Oranžová nenávist na Ukrajině

Spory mezi ukrajinskou premiérkou a prezidentem už začínají působit jako obehraná písnička. Oba nejvyšší představitelé spolu nemluví, jejich hlavní úsilí je napřaženo na diskreditaci toho druhého. Až doposud byly tyto hrátky vnímány jako vnitropolitický problém. První signály, že by se spory mohly projevit i navenek, se objevily v průběhu lednové plynové krize.

Jestliže se ukrajinským představitelům v roce 2006 podařilo přesvědčit evropskou veřejnost i představitele, že tehdejší krize byla důsledkem ruského politického nátlaku na nově zformovanou demokracii, v krizi roku 2009 již takové hlasy nezněly. Dokonce i ti největší příznivci oranžové revoluce neskrývají svoje rozčarování z chování jejích představitelů.

Oranžová revoluce slibovala konec zkorumpovaného režimu prezidenta Kučmy, ve skutečnosti ale velkou změnu nepřinesla. Ukrajinská politika je i nadále ovlivňována silnými klany, o jejichž přízeň politici bojují. Lapidárně se dá říci, že zatímco Kučma odešel, korupce zůstala.

Obsazení Naftohazu

Posledním dějstvím sporů mezi Juščenkem a Tymošenkovou bylo středeční obsazení sídla Naftohazu Ukrajiny jednotkami bezpečnostních složek. Celá situace vyústila v poměrně teatrální obranu sídla poslanci Bloku Julie Tymošenkové, navíc se zjišťováním, kdo vlastně obsadil budovu. Celý kabaret byl dovršen, když pronikly na veřejnost důvody, pro které se zásah konal.

Bezpečnostní složky totiž hledaly smlouvu o dodávkách zemního plynu, kterou uzavřela Julia Tymošenková s Vladimirem Putinem pro roky 2009–2019. O něco méně úsměvné ale bylo prohlášení Naftohazu Ukrajiny, že bez smluv nebude moci zajistit dodávky zemního plynu do Evropy. Poslední krize je ještě velmi čerstvá a její opakování si rozhodně nikdo nepřeje.

Peníze a spojenci

I v tomto sporu jde ale o peníze až v první řadě. Jak prezident, tak premiérka mají velmi silné spojence v řadách podnikatelských struktur. Jenže ti ctí zásadu, že nemají trvalé spojence, jen trvalé zájmy.

Prezident Juščenko je spojován s Dmitrijem Firtašem, spoluvlastníkem firmy RosUkrEnergo, Julija Tymošenková, vedle obrovského osobního jmění, se uchází nejvíce o přízeň Ihora Kolomojského. Vedle nich figurují i další jména, jako Achmetov, Tyhipko a jiní. Politici pak dělají vše pro to, aby si získali jejich přízeň.

Co se dohodlo s Rusy?

Prezident Juščenko se nijak netají svým odporem vůči dohodám, které premiérka s Ruskem uzavřela. A skutečnost, že dohody mu nejsou přístupné v plném znění, jen podporuje jeho skepsi.

Prezident argumentuje nebezpečím prodeje ukrajinské rozvodné soustavy do rukou Gazpromu, navíc nevýhodností smluv. V celém sporu ale ještě účinkují velké peníze v podobě zemního plynu vlastněného RosUkrEnergem, na který si ale dělá nároky i Naftohaz Ukrajiny.

Celý spor je ještě zostřován probíhající finanční krizí, která silně udeřila na ukrajinskou ekonomiku. Prezident, jehož politické přežití je spojováno s diskreditací premiérky, se snaží z krize částečně obvinit premiérku. Hlavním problémem ale je, že finanční krize zvýšila nedoplatky ukrajinských podniků vůči Naftohazu. Velmi reálně tedy hrozí, že Naftohaz nebude mít na zaplacení zemního plynu Gazpromu a bude se opakovat přerušení dodávek Ukrajině i s možným i důsledky pro Ukrajinu.

Diskreditace Ukrajiny

Jestliže oba dva politici toužili diskreditovat pozici svojí země v očích evropské veřejnosti, nemohlo se jim to podařit lépe. Promítáním svých vlastních sporů do sféry dodávek zemního plynu totálně zdevastovali již tak pošramocenou pověst Ukrajiny jako tranzitní země.

Dali tak Gazpromu do rukou trumfy v jednáních o trasách, které by právě Ukrajinu obešly. Navíc, jakékoli jejich výroky o připravenosti Ukrajiny zahájit přístupová jednání o vstupu země do Evropské unie se ve světle podobných akcí, jako je současný spor, jeví jako plané řeči. V současné době jim již nikdo nevěří. Paradoxně se jim tak může stát, že „oligarchové“ o jejichž přízeň tak bezohledně bojovali, zvolí někoho třetího.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.