Neodolatelné bubliny
Party pořádaná 20. listopadu 2008 k otevření dubajského hotelu Atlantis byla dokonalým finále hlučně uzavírajícím zatím poslední světový věk nadbytku.
Ten ohňostroj byl (prý) vidět až z vesmíru a zastínil i čínskou olympijskou show. V seznamu pozvaných, čítajícím 2500 lidí, bylo hollywoodských celebrit jak naseto. Maličká australská zpěvačka Kylie Minogue dováděla na pódiu ve zlatočerném korzetu od Jeana-Paula Gaultiera. Hosté snědli přibližně 1,7 tuny humřího masa.
Party pořádaná 20. listopadu 2008 k otevření dubajského hotelu Atlantis byla dokonalým finále hlučně uzavírajícím zatím poslední světový věk nadbytku. Nejprofláknutější melodie celé symfonie – umělé ostrovy, hotely proměněné v kulturní ikony, přehřátý trh s realitami, celebrity a slunce – jsou ale vlastně ozvěnou jiné, vzdálenější epochy: dvacátých let na jihu Floridy.
V létě roku 1925 zachvátila Miami horečka. Město zaplavili spekulanti dychtící po koupi pozemků na nejžhavějším realitním trhu v Americe a obchodníci jim spěchali vstříc. Takzvaní „ohaři“ (mladíčci, kteří se snažili uchytit v realitní branži) si na miamském nádraží prohlíželi každou novou várku potenciálních zákazníků a ty nejslibnější z nich nasměrovávali přímo do kanceláří svých šéfů.
Střediskem celého boomu byla ulice Flagler Street, ucpaná dopravou a turisty. Potenciální kupci se svěřovali do rukou „binder boys“, mladíků, kteří odvozovali své jméno od takzvaných „binders“, tedy záznamů o prodeji. Transakce se prováděly rychle a ledabyle – k uzavření smlouvy stačilo, aby kupec předem složil jen desetinu kupní ceny požadovaného pozemku, a další splátky se pak platily v okamžiku, kdy byl prodej oficiálně zaregistrován. Mnoho nových vlastníků vůbec nemělo v úmyslu čekat tak dlouho. Podobnost s dnešní Dubají byla i v tom, že tito lidé chtěli svůj majetek, který bylo často ještě zapotřebí vyrvat moři, bleskurychle převést na někoho jiného. Některé pozemky změnily během jediného dne vlastníka hned několikrát.
Fisherova předtucha
K těm, kdo z výjimečného rozmachu floridského trhu s pozemky vytěžili nejvíc, patřil Carl Graham Fisher, podnikatel, který postupně „rozjel“ celou řadu stavebních projektů a má velkou zásluhu na tom, že se Miami Beach změnila z bažinatého mangrovového lesa v nejpopulárnější prázdninové letovisko v zemi. S prudkým vzrůstem cen rostl i Fisherův majetek, přinejmenším na papíře.
Fisher si ale uvědomoval, že to všechno může špatně skončit. Svou představu budoucí Miami Beach uskutečňoval spolu s hrstkou dalších podnikatelů dlouhá léta a nehnal se za rychlým výdělkem. Když viděl, jak prodeje nabírají stále zběsilejší obrátky, snažil se přimět trh k vystřízlivění. V dopise vydavateli Miami Daily News, deníku, jehož stránky přetékaly realitními inzeráty, varoval investory, že mnoho stavebních projektů poskytuje zákazníkům zavádějící informace a že ceny už jsou hrubě přemrštěné: „U některých pozemků, které se teď na Floridě prodávají, se majiteli jejich dnešní cena nevrátí ani za třicet let.“ A nezůstalo jen u dopisů. Fisher dal svým vlastním prodejcům pokyny, aby zvedli výši zálohy požadované pro uzavření smlouvy z 10 procent na 25 procent a aby se zabývali jen nabídkami od kupců, kteří mají sami zájem na nabízených parcelách stavět.
Fisherovo zlé tušení se brzy potvrdilo. Chytřejší investoři začali své peníze z floridských projektů stahovat. V zimě na přelomu let 1925 a 1926 počet návštěvníků prudce klesl a totéž platilo pro objem majetkových převodů. Na začátku roku 1926 zablokovala převrácená loď vjezd do miamského přístavu a stavební práce se kvůli tomu dostaly do časového skluzu.
S bankami, které stavebním firmám půjčily, to začalo být nahnuté. Rostly obavy, že floridská bublina začíná praskat, a zrovna tehdy vytáhla svůj připínáček sama příroda. Osmnáctého září roku 1926 zasáhl jižní Floridu hurikán a přehnal se přímo přes hotely, přístaviště, pobřežní promenády a vily postavené v předešlých letech.
Bouře zabila 400 lidí a dalších 50 000 připravila o střechu nad hlavou. Zároveň znamenala jasný konec tehdejšího hospodářského rozmachu jižní Floridy. V životopise C. G. Fishera Castles in the Sand (Hrady v písku) od Marka Fostera se uvádí, že bankovní vklady v této oblasti se od roku 1925 do roku 1929 snížily o 75 procent, počet bankrotů vzrostl o 600 procent a úhrnná hodnota úředně schválených stavebních projektů spadla ze 101 milionů na necelých 13 milionů dolarů. To všechno přitom pouze předcházelo dalšímu zbídačení, které způsobila hospodářská krize.
Ani sám Fisher nevyvázl beze ztrát. Navzdory obavám ohledně Floridy se pustil do dalšího velkolepého projektu – chtěl postavit úchvatné rekreační středisko daleko severněji na americkém pobřeží, v Montauk Point na výběžku Long Islandu. Financování tohoto projektu bylo ale do značné míry závislé na příjmech, které Fisherovi plynuly z Floridy, a jak floridská realitní bublina postupně splaskávala, vysychaly i zmíněné finanční toky. Když už neměl v bance žádnou hotovost a účty narůstaly, musel se Fisher svého floridského impéria postupně zbavit a různými prodeji a výměnami pozemků se zoufale snažil vyhnout ztrátám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
