Nejsme na děkovačce

„Má šťastná hvězda už nesvítí a začíná nová etapa mého života,“ začíná Roman Janoušek své prohlášení před ostře sledovaným soudem, který začal v úterý. Před 480 dny srazil autem jedenapadesátiletou Vietnamku, a pokud soudní senát rozhodne o jeho vině, za pokus o vraždu mu hrozí až 18 let. Z médií se zdá, že Janoušek je člověk, který ví, jak věci zařídit. Když ale stojí u svědecké ohrádky, podle všeho mu definitivně dochází, že tady není pánem situace. 

Známý pražský lobbista obklopený novináři dorazil do jednací síně dvě minuty po deváté. Na očích tmavé brýle, po boku obhájce Víta Širokého. Blesky fotoaparátů jej provázely od vstupu do budovy. Za nimi se přes množství novinářů snažil protlačit i advokát sražené ženy Josef Lžičař.

Necelých devět minut nejprve poslouchal Janoušek státní zástupkyni Janu Kadeřábkovou. Podle obžaloby narazil opilý do před ním jedoucího volva a pokračoval asi třicet metrů, až na světelnou křižovatku. Když za ním řidička vyběhla, protože se bála, že od nehody ujede, srazil ji a vážně zranil. 

Ryzí charakter

Na čele má naběhlou žílu, je zpocený a dívá se do země. Předseda soudu Tomáš Kubovec musí z Janouška v podstatě vypáčit, jestli bude vypovídat. Nebude, odpoví ze svědecké ohrádky. Kvůli jednání podepsal revers v nemocnici a přednese jen prohlášení. 

Některé věci se nedají vrátit, navazuje podnikatel na citovanou  úvodní větu a pak se obrací ke svědkyni: „Ještě jednou bych se chtěl omluvit poškozené a její rodině za utrpení, které jsem jim způsobil.“ Možná zkroušený výraz trénoval měsíce před zrcadlem. Ale zdá se, že to šlo samo a strach zafungoval.

Během svého výstupu se pak omluví ještě několikrát. Jinak to nicméně vypadá, že si už dlouho s nikým pořádně nepopovídal. Svěřuje se, že je vášnivým cyklistou. Rozumí proto úkladům silničního provozu a mezi svými přáteli na ně často upozorňuje. Celý život sportuje a dodržuje pravidla fair play. Média z něj udělala bezcitného surovce, kterým ale není. Poškozenou neviděl. „Kdybych ji viděl, tak bych samozřejmě zastavil a poskytl jí pomoc. Nebyl bych ani schopen jí tu pomoc neposkytnout. Nejsem tak udělaný,“ prohlašuje - a věří, že jeho ryzí charakter potvrdí i výslechy dalších svědků. 

V době nehody byl podle svých slov navíc v obtížné životní situaci. Novináři jej naháněli kvůli zveřejněným odposlechům. „Postupem času jsem se dostal do situace, kdy jsem přestal vnímat realitu. Nevěděl jsem, komu mám a komu nemám věřit,“ vzpomíná a vysvětluje, že takové pocity ještě umocní požití alkoholického nápoje.

Posledním faktorem, který ovlivnil jeho jednání, bylo vážné onemocnění, o kterém v té době ještě nevěděl. Krevní hematom mu z hlavy vyoperovali nadvakrát ve střešovické vojenské nemocnici. Pak jej zarazí předseda soudu. Nejsme na děkovačce, říká. „Já vím. Okay,“ odvětí Janoušek, ovšem pokračuje dál s tím, že dodnes není zdravý.

Prohlášení je u konce. Lobbista se vrací zpět na místo. Janouškův advokát poté žádá soud, aby byl celý zbytek líčení projednán bez Janouška. Nato podnikatel opouští sál. S novináři nemluví. Je poněkud zmatený a splete si chodbu. Nakonec ale médiím zmizí pravděpodobně zadním vchodem. Zástupce poškozené Josef Lžičař později říká, že Janouškovi verzi s operací věří - kdo by si dal jen tak vrtat do hlavy. Ale stoprocentně jistý si není…

Nebudu nic měnit

Ihned po lobbistovi vypovídá Lžičařova klientka; a kdyby tam Janoušek byl, zřejmě by si trochu oddechl. Žena neumí česky a překládat jí bude tlumočnice Binh Smržová. Otázky jí musí vysvětlovat vícekrát: sražená žena je rozrušená a působí rozpačitě. Vypovídá, že si na události špatně vzpomíná. Jestli státní zástupkyně počítala, že jí svědkyně v případu pomůže, musí být spíše zklamaná. Je to tím, že jí Janoušek vyplatil odškodné 830 tisíc korun? K žalobě se každopádně na začátku svědectví nepřipojila a v příštích dnech prý ona ani její advokát vůbec nedorazí k soudu. 

Tlumočnice a svědkyně spolu nad otázkami vždy diskutují, pak následuje stručná odpověď. „Ne.“ Jedno takové ne je ale zajímavé. Přijde po otázce, jestli proti ní Janouškovo auto popojíždělo, než do ní narazilo. Odpověď se totiž neshoduje s výpovědí na policii - a takových rozporů se objeví ještě pár. Poškozená jen odpoví, že už si události přesně nepamatuje. Pokud nějak vypovídala na policii, bude to prý pravda.

Dlouho se řeší, jak se pohybovala kolem kapoty auta. V tu chvíli se stává z líčení spíš fraška. Každou otázku musí tlumočnice třikrát vysvětlovat. Předseda soudu už je očividně unavený. Když dojde na názorné předvádění, zavede pro údery do kapoty poněkud odlehčený termín plácání. Pobaví tím sebe a bohužel i všechny v sále. Tlumený smích mění atmosféru.

Hlavní svědkyně působí čím dál víc zmateně, ale jednu důležitou věc ještě řekne. Když předseda soudu připomene, že dříve vypověděla, že ji Janoušek nechtěl zranit, odvětí: „Nebudu na své předešlé výpovědi nic měnit.“

Tlumočnice pak na chodbě říká, že jí nepřísluší o takových věcech mluvit, ale svědkyně byla podle ní v naprostém pořádku. Nezdála se rozrušená víc než jiní, s nimiž přišla u soudu do styku. Nemá pocit, že by se poškozená něčeho bála nebo byla pod enormním tlakem.

Advokát Lžičař posléze dodává, že se u soudu Janouškem viděla poprvé v životě. Nebylo prý tedy možné, aby ji lobbista nějak ovlivňoval. Úterní jednání bylo podle něj zcela v pořádku. Výsledek celého soudu si netroufne odhadnout, ale kvalifikovat Janouškovo jednání jako vraždu mu přijde přehnané. Jedno je však podle něj jasné: „Do pátku se to nerozhodne. Bude to určitě odročené na září.“