NATO bude jednat o Gruzii a Ukrajině, posunu se nedočkáme

V úterý se v Bruselu sejdou ministři zahraničí členských zemí NATO, aby projednali mimo jiné vztahy Aliance s Gruzií a Ukrajinou. Condoleezza Riceová bude bojovat o svůj a Bushův zahraničně politický odkaz, a to v prostředí, které jí není příliš nakloněné.

Americká diplomacie již začala s důraznou ofenzivou, když se Riceová pokoušela telefonicky přesvědčit své západoevropské protějšky, aby polevily v nesouhlasu ohledně pokroku Gruzie a Ukrajiny na cestě ke členství v Alianci. Je to pro ni poslední šance zvrátit neúspěch z dubnového bukurešťského summitu.

Koalice vedená tandemem Merkelová–Sarkozy tehdy zablokovala americké snahy udělit Ukrajině a Gruzii tzv. akční plán členství (Membership Action Plan, MAP), který je cestovní mapou k plnohodnotnému členství. Závěrečná deklarace skončila kompromisem, kdy NATO potvrdilo, že oba státy se v blíže nespecifikované budoucnosti stanou členy a otázka MAP bude znovu prodiskutována právě na prosincové schůzce.

Různé cesty aneb účel světí prostředek?

Světové dění ale mezitím zaskočilo obě strany Atlantiku. Gruzie se zapletla do konfliktu s Ruskem a na Ukrajině propuklo další dějství vládní krize na pokračování. Spojené státy proto upustily od požadavku rychlého udělení MAP. Kromě toho, že zde není šance přesvědčit spojence, Ukrajina ani Gruzie nejsou schopny splnit požadavky pro jeho plnění a celkově nebudí dojem spolehlivých partnerů. Sama Riceová pro deník International Herald Tribune přiznává, že „Gruzie a Ukrajina nejsou připraveny na členství“.

Američané proto připravili vlastní plán, který připomíná pohádku o chytré horákyni – obě země by se měly Alianci přiblížit, ovšem mimo rámec MAP, např. formou speciálních bilaterálních komisí. Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o velice nebezpečný precedent, protože MAP je všeobecně přijímaným nástrojem rozšiřování NATO již od roku 1999 a jako takový jej chápou i další uchazeči, např. z řad balkánských států. Aliance by tak kandidátům měřila dvojím metrem.

Rozpolcená Aliance a budoucnost Gruzie a Ukrajiny

Zřejmě největším problémem v přístupu k oběma postsovětským republikám je jejich odlišný obraz v očích Američanů, postkomunistických států a Západoevropanů. Zatímco pro Spojené státy je základním měřítkem jejich strategický význam a pro Východoevropany historické pochopení, Západoevropané zvažují především problémy, které by rozšíření přineslo – ve vztahu k Rusku i funkčnosti Aliance.

Z toho také vychází dvě protichůdné interpretace posledních měsíců. Německá a francouzská diplomacie chápe bukurešťské (ne)rozhodnutí jako prozřetelnost, díky které se NATO vyhnulo zatažení do velkých problémů. Nabízí se však zcela opačný pohled, že Aliance dala svou rozpolceností Rusku signál, že je vhodný čas upevnit pozici v „blízkém zahraničí“, protože v prosinci by již mohlo být pozdě.

Velkou otázkou zůstává, do jaké míry ovlivní další vyčkávání pozici prozápadních sil v obou postsovětských republikách a jak se podepíše na jejich dalším směřování tváří v tvář stále sebevědomějšímu Rusku.

Čekání na Baracka

Bruselská schůzka tedy bude zřejmě hraním o čas. Riceové se s pomocí východoevropských spojenců podaří prosadit nanejvýš prohlášení o platnosti závěrů bukurešťského summitu nebo zřízení či posílení té či oné komise. Nejčastěji bude ovšem v kuloárech skloňováno jméno Baracka Obamy, na kterého je pohlíženo téměř jako na deus ex machina, který vyřeší všechny problémy (nejen) Severoatlantické aliance.

Americká zahraniční politika je však v této otázce dlouhodobě konzistentní a Obamovou ministryní bude navíc Hillary Clintonová, jejíž manžel s rozšiřováním Aliance začal. Výrazné změny lze tedy očekávat jen stěží a NATO se bude v budoucnu opět muset potýkat se stejným problémem, možná za ještě nepříznivějších okolností než dnes.

Autor je analytikerm Asociace pro mezinárodní otázky.