Konec švýcarských bank, nebo bouře ve sklenici vody?

Vztahy mezi Německem a Švýcarskem připomínají v posledních dnech podivnou crazy komedii, ve které se to jen hemží postavami a zápletkami z hollywoodských filmů. Německý ministr financí Peer Steinbrück (SPD) nepřímo přirovnal Švýcary k indiánům, zatímco švýcarský poslanec Thomas Müller kontroval narážkou na manýry gestapa za druhé světové války. Tradičně nechybí ani „zaručené“ zprávy o kolosálních finančních únicích a praní špinavých peněz za zády bernské vlády, nebo zvaní německého velvyslance „na kobereček“ od švýcarského ministerstva zahraničí. Realita je samozřejmě mnohem prozaičtější.

Finanční ráj trnem v oku

Je ironické, že podstata sporu vlastně vůbec nespočívá ve vzájemných vztazích obou zemí. Striktní pojetí bankovního tajemství, které ze země pod Alpami udělalo centrum světových financí i daňových úniků, dlouhodobě kritizuje Evropská unie i Spojené státy. Na počátku současné krize stála hrozba zařazení na černou listinu OECD pro státy, které nespolupracují při výměně informací o osobách podezřelých z daňových prohřešků. Bern se nakonec tlaku podvolil a přislíbil ochotnější spolupráci.

Takový ústupek by znamenal skutečně významný posun, protože bankovní tajemství bylo dosud pro Švýcary tabu, o kterém není možné jednat. Diskrétnost bankovních úředníků spolu s relativně nízkým daňovým zatížením je pro zemi komparativní výhodou, která sem tradičně přitahuje kapitál z celého světa. Na druhou stranu, Švýcarsko je terčem stále větší nelibosti především ze strany EU. Díky sérii bilaterálních dohod z let 1999 a 2004 se těší plným výhodám integrace v některých oblastech (např. Schengenská dohoda, volný obchod, doprava), zatímco ty méně výhodné zatvrzele odmítá. Proto je často označováno za černého pasažéra evropské ekonomické integrace.

Vnější spory, vnitřní příčiny

Jde-li o dlouhodobý a mnohem širší spor, proč jsou v současnosti na bodu mrazu právě vztahy s Německem? Odpovědi je třeba hledat ve vnitropolitické situaci obou zemí. Steinbrückův neobratný výrok přišel ve chvíli, kdy se na i beztak chronicky nemocné fiskální politice Spolkové republiky začíná podepisovat ekonomická krize. V zemi se navíc pomalu rozjíždí volební kampaň a švýcarské bankovnictví se ve světle své role v nedávných aférách Siemensu a dalších společností netěší právě nejlepší pověsti.

Švýcarská přecitlivělost také není nijak překvapivá. Veřejné mínění i politická scéna jsou tradičně zajedno v odporu vůči vnějším tlakům, zvláště pak pokud jde o věci, které jsou chápány jako součásti specifické národní identity. Navíc zde hrozí významné ekonomické potíže při případném odchodu kapitálu do „bezpečnějších,“ převážně mimoevropských lokalit. Domácí reakci tak nejlépe vystihl bankéř Thomas Steinemann v rozhovoru pro Neue Zürcher Zeitung, když konstatoval, že „Švýcarsko teď drží více při sobě.“ Podobné pocity jsou vodou na mlýn nacionálních populistů z Lidové strany (SVP) a spřízněné Akce za nezávislé a neutrální Švýcarsko (AUNS), jejíž předseda Hans Fehr dokonce požaduje zanesení bankovního tajemství do ústavy.

Diplomatické pošťuchování a hra o čas

Jsme tedy svědky pouhé diplomatické přeháňky, ve které se odráží vnitřní politika obou stran? Ano i ne. Vlastní německo-švýcarský spor je pouhým symptomem závažnějších problémů a zřejmě brzy utichne. Další vyhrocování není v zájmu ani jedné strany. Pokud však jde o budoucnost švýcarského bankovnictví, je zřejmé, že lze očekávat významné změny.

Švýcarsko je, i přes svou ekonomickou sílu, malou zemí, navíc existenčně závislou na zahraničním obchodu s Evropskou unií a Spojenými státy. Jeho kapacita odolávat dlouhodobému tlaku je velice omezená a pravděpodobně tak bude postupně muset přistoupit na společná pravidla hry. Je ale téměř jisté, že Švýcaři povedou boj o čas, a to s urputností sobě vlastní.