Kdo je vinen?

Letošní střet o ceny plynu mezi Ruskem a Ukrajinou jako by z oka vypadl tomu, co se odehrálo před třemi roky. Tehdy se obě strany nemohly dlouho dohodnout, jakou cenu bude Ukrajina platit za plyn a jakou Rusko za tranzit. Na začátku roku došlo dokonce na snížení tlaku plynu v potrubí pod úroveň, která měla připadnout Ukrajině. Ta zjevně nerespektovala, že plyn nepřísluší jí a v klidu si jej odebírala, což pocítili evropští spotřebitelé. Na celé situaci bylo paradoxní, že za viníka situace byl jednoznačně (a dle mého názoru chybně) označen Gazprom.

V situaci viděly evropské sdělovací prostředky snahu zlých Rusů ovlivnit parlamentní volby na Ukrajině ve prospěch „proruského“ kandidáta Janukovyče na úkor „demokratů“ Juščenka a Tymošenko. Jako by vše bylo jasné a průzračné. Přiznám se, že jsem i letos čekal na jednoznačné označení viníka, ale k mému zklamání se tak nestalo. Že by konečně vítězilo pragmatické vnímání regionu nad pohádkovým viděním boje dobra proti zlu?

Kdo je padouch a kdo oběť

Ponechme nyní vztah vedoucích představitelů ukrajinské politiky stranou a podívejme se na současnou situaci. Vnější okolnosti jsou stejné, nedohoda o ceně plynu, svoji roli hrají i tranzitní poplatky. Gazprom snížil tlak plynu v potrubí, Ukrajina jej i nadále odebírá, což začínají pociťovat evropští spotřebitelé. Dokonce by se s jistou mírou fantazie dal najít i politický motiv. Rusko by mohlo mít zájem na destabilizaci ukrajinské politické scény. Jediným rozdílem tak je, že nyní již Gazprom není považován za padoucha, ale dokonce částečně za oběť.

Ve skutečnosti taková míra černobílého vidění není nutná. Rusko a Gazprom po celá devadesátá léta i na začátku nového tisíciletí spal sladkým spánkem. Investice do infrastruktury, jak těžební, tak i přepravní, byly na minimální úrovni, firma se spíše věnovala angažmá v zahraničí. Rusko je dlouhodobě závislé v tranzitu plynu na Ukrajině, a to z osmdesáti procent. Ačkoli neúnosnost takového stavu byla více než zřejmá, reálné kroky nepodnikalo. Teprve v posledních letech začalo intenzivně pracovat na změně stavu a budování tras, které by problémovou tranzitní zemi obešly.

Neprůhledný systém smluv

Co se ale nezměnilo, byl ruský důraz na bilaterální smlouvy. Dodávky plynu jsou uskutečňovány prostřednictvím složitého systému prostředníků, smlouvy nemají jasně vypracovaný systém tvorby cen. Rámcová smlouva předpokládá každý rok podpis nového protokolu o ceně, která vznikne dohadováním. Je jasné, že takový systém plodí problémy. Rusko ze z předchozích krizí nepoučilo a opět sklízí plody své činnosti, respektive nečinnosti.

Nelze si ale myslet, že za celý problém může pouze Rusko. Země postsovětského prostoru si dlouhodobě žily za ruské peníze výměnou za vágní sliby přátelství. Jejich politika spočívala v nedráždění bohatšího souseda, který za to poskytoval reálné ekonomické výhody. Po změně ruské politiky, kterou můžeme velmi hrubě datovat do období po nástupu prezidenta Putina a hlavně po ukrajinské oranžové revoluci, kdy Rusko požadovalo placení evropských, od ropných derivátů na rotterdamské burze odvozených cen, dozvídáme se o politickém nátlaku na ně.

Kamarádství za plyn

Tyto státy si až příliš zvykly na levné suroviny, díky kterým nemusely přijímat nepopulární rozhodnutí. O to větší bylo potom rozčarování, když ruská praxe „kamarádství za plyn“ skončila. Ukrajinští politici, kteří za dobu od oranžové revoluce prokázali skvělou schopnost výroby krizí, se již nemohli spolehnout na pomoc evropských zemí. Nastala tvrdá vyjednávání, kde každý používal, co mohl. Ukrajina zcela nepokrytě využila svoji pozici v tranzitu zemního plynu. Učinila tak v roce 2005/6, stejně jako letos. Jediným rozdílem tak bylo, že tentokrát již byla její pozice od začátku horší a Evropa o něco připravenější.

V postsovětském prostoru je jen velmi těžké hledat viníka a pravděpodobně to ani nemá cenu. Krize je produktem krachu systému, který po určitou dobu vyhovoval všem. Jde jen o to, jak tyto státy přesvědčit, že ta doba již minula a ony se mají přeorientovat k poněkud tradičnějším a průhlednějším vztahům. Českou republiku a EU totiž nezajímá, kdo si zrovna teď začal, nebude uklízet nepořádek, který ve vztazích Gazpromu a jeho zákazníku v SNS existuje.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.