Jednoho teroristu dronem zabijeme, dalších deset tím vytvoříme

Festival Jeden svět už sice v Praze skončil, míří ale do regionů. A řadu filmů si lze prohlédnout také v rámci projektu Promítej i ty. Zde dva tipy, které rozhodně stojí za vidění. 

„V roce 2001 přišla do Bílého domu CIA a řekla, že je schopna drony vyzbrojit,” říká v norském dokumentu Dron právní poradce ministerstva obrany USA John Bellinger. Jeho odbor se pustil do analýz, zda by bylo v souladu s válečnými zákony nasadit drony - doposud používané jen k průzkumným účelům - i k zabíjení. „Došli jsme k závěru, že kdyby sloužily k pokusům o zabití významných lídrů Al-Káidy, byl by to legální krok v rámci sebeobrany,” vzpomíná Bellinger. Bushova administrativa tak před 14 lety vyzbrojení dronů povolila - a od té doby mají bezpilotní útočníci na kontě tisíce životů.

Dokument Tonjeho Hessena Scheie zprostředkovává nejen rozhodnutí, která k jejich nasazení vedla, ale i záběry z tréninkových center „digitálních“ pilotů, či rozhovory s těmi, kdo se rozhodli vystoupit z „zabíjení klikem myši“. Stejnou měrou film nabízí i pohled na to, co drony vyvolávají na druhém konci planety, konkrétně v Pákistánu, kde mají podle dokumentu kromě teroristů na svědomí i smrt více než čtyř tisíc civilistů.

„Je to permanentní stres, jediný moment, kdy je tu neslyšíme, je, když je oblačno,“ říká jeden z vesničanů v pákistánských horách. Bránit se proti střelcům z nebes je pro vesničany takřka nemožné, a dokument tak ukazuje, jak alespoň učí děti drony malovat, aby je pak na nebi poznaly a utekly včas do bezpečí. Nebo jak v některých obcích lepí na střechy plakáty s fotkami civilních obětí, ve snaze „pěšáka u počítače“ na druhém konci planety od příštího útoku odradit.

„Je to nejpodlejší způsob zabíjení – podobně nečestný jako střelit někoho nepozorovaně zezadu,“ říká jeden z kmenových vůdců. „Když lidi vyrazí zraněným na pomoc, přiletí dron znovu a opět na ně vystřelí – zranění naříkají hodiny, než si ostatní odváží jít jim pomoci,” vypráví další místní. „Problém je, že pokaždé, když jednoho teroristu zabijeme, dalších deset takovým způsobem zabíjení vytvoříme,” uzavírá Lawrence Wilkerson, vedoucí kanceláře Colina Powella v době, kdy byl ministrem zahraničních věcí.

I když by dokumentu slušelo řadu pasáží zkrátit a vyznívá mírně jednostranně, otevírá řadu zajímavých otázek. Klást se je vyplatí už vzhledem k prognózám, že do deseti let budou mít vyzbrojené drony v arsenálu všechny země na světě.

Aktuální je i druhý festivalový tip, dokument Chmurné časy od paraguayské režisérky žijící ve Švýcarsku. V autobiografickém snímku nechává Arami Ullónová v Paraguaji svoji matku trpící epilepsií, k níž se posléze přidá ještě Parkinsonova choroba - a hospodyně přestává na péči stačit. Třicetiletá žena se najednou ocitne před zásadním dilematem – starat se o matku sama, nebo ji poslat do domova důchodců? Mimořádně intimní snímek diváka citlivě vtahuje do vztahu dcery a matky; uvádí nás do prostředí paraguayských starobinců, které se v mnohém od těch českých nijak neliší. A především do jemných zákrutů dilematu, které potká většinu z nás.