Jak postihne finanční krize Rusko?

Již od roku 1999 žije Rusko v příznivém prostředí rostoucích cen ropy. Jeho energetické společnosti, ať již soukromé, nebo státní, se posouvaly do pozice významných hráčů na světových trzích. Zpočátku se ani nezdálo, že by finanční krize, která se postupně šíří po celém světě mohla způsobit nějaké velké problémy.

Bylo by chybou se domnívat, že nebezpečí pádu cen ropy nebylo ze strany ruské vlády již dříve zvažováno. Právě naopak, země se poučila z chyb sovětského vedení a namísto bezuzdného utrácení přebytků z obchodu s ropou je odčerpávala mimo rozpočet.

Splacení státního dluhu

Nejprve byl splacen téměř celý státní dluh (zbývající část připadá na dluhopisy v rukou drobných investorů), poté již všechny zisky z ceny nad 27 dolarů za barel ropy odcházely mimo rozpočet. I díky tomu má dneska Rusko ve svých fondech (Fond budoucích pokolení a Rezervní fond) zhruba 200 miliard dolarů, 550 miliard dolarů se nachází v devizových rezervách Centrální banky Ruska. Fondy rostou i v současné době, kdy nastal výrazný pád cen ropy.

Zadluženost firem

Hlavním rizikovým faktorem hrozícím Rusku jistými, byť ve své době spíše teoretickými problémy, tak byla vysoká zadluženost ruských firem v zahraničí. Domácí banky jim nebyly schopny půjčovat dostatečné objemy peněz, firmy tedy hledaly jinde. A zahraniční banky naopak firmám z ropného a plynárenského průmyslu ochotně půjčovaly, navíc levněji, než jejich ruští kolegové.

Problémem ovšem byla povaha půjček. Banky totiž často půjčovaly prostředky se zárukou v podobě akcií společností. Takový vývoj nastal třeba u Rusalu Olega Děripasky nebo Rosněfti. Pád cen akcií následně vedl k velké nepříjemnosti, neboť v souladu se smlouvami vydaly banky při poklesu cen pod určitou úroveň takzvaný margin call, v praxi tedy výzvu k zaplacení dluhu. A zde nastaly problémy, protože samy společnosti na okamžité splacení úvěru (respektive jeho části) neměly.

Pomoc státu

I z toho důvodu se ruští představitelé rozhodli k několika krokům, které by měly postiženým podnikům pomoci. I když se jedná o zdánlivě nesouvisející akce, jejich vztah je z předchozího vyprávění zřejmý.

Prvním krokem bylo poskytnutí centrální bankou 50 miliard dolarů prostřednictvím Vněšekonombanky všem ruským společnostem (i bankám) na hrazení zahraničního dluhu, zároveň hodlá ruská vláda věnovat částku 500 miliard rublů (cca. 19 mld. dolarů) na podporu kurzu akcií ruských firem formou jejich výkupu.

Ačkoli stát nevyloučil personální změny ve firmách, ve kterých takto získá výrazný podíl, nezdá se, že by primární motivací bylo jejich ovládnutí. Podpora kurzu by alespoň podle ministra financí Kudrina měla sloužit k uklidnění investorů a jejich nalákání zpět do země (jen za září odešlo z Ruska 24,6 mld. dolarů kapitálu). Některé pozitivní ohlasy již sice byly zaznamenány, ale vše může skončit i opačně. Ti investoři, kteří ještě v Rusku zůstali, ucítí poslední šanci utéct ze země s relativně přijatelnými ztrátami.

Ani úvěr pro splácení zahraničního dluhu není úplně bez problémů. Dne 8. října se o úvěr přihlásily čtyři společnosti, přičemž nejedná o žádné jiné, než Gazprom, LUKoil, Rosněfť a TNK-BP, tedy energetické giganty. A právě jména společností vzbuzují jisté rozpaky.

Chyby firem platí stát

Není totiž jasné, do jaké míry jde o pokus jejich managementu zachránit se z problémů a nakolik je žádost motivována zjevnou výhodností úvěru. Jak u těchto společností, tak i u dalšího žadatele, tedy Rusalu, jsme byli v poslední době svědky až nezřízené expanze do zahraničí. Firmy tak dostávají účet za svoji chybnou politiku v předcházejících obdobích, nicméně jeho plátcem je stát.

Závěrem lze tedy říci, že Rusko by mělo nastalou situaci přestát s relativně malou úhonou i díky „ropnému polštáři“, který si opatrnou politikou v předchozích letech vytvářelo. Nepochybně dojde k poklesu dynamiky jeho růstu, rubl už nebude tak zpevňovat, jako tomu bylo doposud, ruští vývozci se budou potýkat s nižší poptávkou na světových trzích. Celkově se dá ale říci, že katastrofu podobnou roku 1998 by mohl přivodit jen kolaps celosvětový.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.