Hra o 50 tisíc

České vysoké školy bijí na poplach. Na první pohled to vypadá na ohranou písničku: chtějí více peněz, a když je nedostanou, nebudou mít prý na provoz. V reálu jde však o víc než o trochu nudný rituál před schvalováním rozpočtu.

Bližší pohled ukazuje, že v posledních deseti letech šly české vysoké školy překvapivým způsobem nahoru. Teď však vláda říká, že změny v posledních letech se děly tak rychle, že na udržení trendu nemá další peníze. Pro letošní rok dokonce zmrazila navyšování počtu studentů.

„Je třeba vysoké školství reformovat, jinak další navyšování počtu studentů nepovolíme,“ říká náměstek ministra školství Vlastimil Růžička. Reforma je sice napsaná a dává logiku, jak to už ale v Česku s reformami chodí, existuje na ni zatím příliš mnoho různých názorů na to, aby mohla být rychle přijatá.

Padesát tisíc ven

K pochopení toho, jak se dnes české vysoké školy mění, je dobré zajet někam mimo Prahu, třeba do Českých Budějovic. Před revolucí tu byly dvě fakulty – zemědělská a pedagogická, které přijímaly ke studiu zhruba dva tisíce studentů z Budějovic a okolí. Dnes na zdejší Jihočeské univerzitě studuje jedenáct tisíc mladých lidí, kteří si v sedmi fakultách vybírají ze sto devadesáti studijních oborů včetně evropsky špičkové biologie.

Nejrychleji se přitom v Budějovicích rozvíjí přírodovědecká fakulta: ještě v devadesátých letech ji coby biologickou fakultu studovalo nějakých sto třicet studentů, teď je to sedmkrát více a podle děkana Libora Grubhoffera chystá fakulta další rozšíření až na dvanáct set studentů.

V moderním kampusu na okraji města se za tři čtvrtě miliardy z evropských fondů staví další budovy, fakulta chystá další nové obory a například biochemii už druhým rokem úspěšně provozuje společně s univerzitou v severorakouském Linci. Tam má tradici chemie, v Budějovicích zase „umí“ lépe biologii, takže výuka (pouze v angličtině) probíhá střídavě na obou stranách hranice.

Rychlé rozšiřování regionálních univerzit má své kritiky. „Proč zavádět nové obory jako fyzika nebo chemie, když nesrovnatelně kvalitnější školy tohoto druhu v Praze zrušily přijímačky a berou každého, kdo se přihlásí?“ namítá šéf Ústavu fyzikální biologie při Jihočeské univerzitě Dalibor Štys.

Podle něj je rozšiřování těchto speciálních disciplín na univerzitách bez tradice jen cestou k podprůměrnosti. Děkan Grubhoffer však trvá na tom, že jde o dobrou cestu. „Teď chceme založit i technická studia, která tu na jihu Čech dosud nebyla,“ říká. „Udělali jsme si průzkum na středních školách a zjistili jsme, že tady v jižních Čechách zůstává volných zhruba tisíc absolventů průmyslovek, kteří mají zájem o vysokou školu, chtějí ale zůstat v jižních Čechách.“

Podobný obrázek lze dnes najít víceméně v každém českém či moravském kraji. Zejména díky rychlému rozvoji regionálních univerzit přijímá dnes české vysoké školství čtyřikrát více studentů než v roce 1989. Jistý problém ovšem je, že podobně rychle roste i zájem mladých lidí studovat.

Dochází tak k paradoxu: koncem osmdesátých let byla v průměru jen padesátiprocentní šance na přijetí a vysoké školy odmítaly dvacet pět tisíc žadatelů ročně. Vloni se sice šance dostat se na řádné studium zvedla v průměru na 72 procent, systém zatížený nedostatkem míst a přísnými přijímačkami nechal před branami škol více než padesát tisíc neúspěšných žadatelů.

Přitom výhrady vůči tomuto fenoménu jsou léta známé: často jen na základě smůly nebo štěstí u přijímaček rozhodne stát o tom, jestli někomu bude dávat v průměru sedmdesát tisíc ročně na studia, která pak zajišťují mnohem lepší plat a šance na sehnání práce, než jaké mají neúspěšní žadatelé.

Uvedených 50 tisíc vloni nepřijatých žadatelů o studium ukazuje především na škody společnosti jako celku, neboť mrhá čtvrtinou intelektuálního potenciálu lidí po maturitě.

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu 42/2008.