Dopisy z cely smrti

Iwao Hakamadovi bylo před měsícem 78 let. Většinu života strávil tento japonský boxer a později zaměstnanec fabriky na výrobu tradiční pasty miso čekáním na popravu v cele smrti - celkově 46, z toho 30 let na samotce.

Po letech boje se rodině, aktivistům a obhájcům povedlo prokázat, že o jeho vině existují závažné pochybnosti a s největší pravděpodobností nikdy nespáchal čtyřnásobnou vraždu, kterou mu soud přiřkl. Nabízíme vám úryvky z jeho deníku a z dopisů, jež z vězení v průběhu let napsal. Zveřejnila je stránka hakamada-saishin.org, již provozuje sdružení, které žádá pro Hakamadu nový proces.

Text o tomto muži a jeho propuštění najdete v novém Respektu 16/2014, který vychází v pondělí 14. dubna. Digitálně na Kindle a iPad/iPhone již o den dříve; nově je k dispozici také audioverze na Audio Respekt - předplatitelé mají tuto službu jako bonus zdarma.

Maminko, chlapi, kteří mě nenáviděli, ze mne udělali blázna a pokusili se ze mne udělat zločince. Bože můj! Já nejsem zločinec, křičím každý den. Křičím a z celého srdce se modlím, aby můj křik odsud ze Šizuoky odnesl vítr k uším veřejnosti.

Maminko, říká se, že v životě jsi jednou dole a jednou nahoře. Že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Věřím, že jednou určitě přijde čas, kdy se budu smát a mluvit s ostatními.

únor roku 1967 (42. rok éry Šówa), z dopisu matce

I mě nespravedlivě odsoudili k trestu smrti. Musím žít a vydržet, jak mi celým tělem prostupuje smutek. A občas mi srdce svírá s ničím nesrovnatelný, nesmírný strach z toho, jestli a kdy dojde k popravě. Celé tělo se pak začne třást, jako by se do něho opřel ledový zimní vítr. Ty chvíle jsou někdy tak děsivé, že nemůžu věřit dokonce ani svým pěti smyslům. Ale já vyhraju. I když jsou teď moje vůle k životu a skutky osamocené, nemyslím si, že je to jenom nesmyslný boj s větrnými mlýny.

26. ledna 1973 (48. rok éry Šówa), z dopisu staršímu bratrovi

Nyní mi dovolili Vám napsat v dopise pravdu. Kvůli falešnému obvinění jsem uvězněn v tokijské věznici. U prvního i u druhého slyšení jsem naplněn hněvem apeloval na jedinou skutečnou pravdu – to, že jsem nevinný. Přitom jsem doslova plival krev. Ale už uplynulo víc než třináct let a tato krví potřísněná pravda nebyla dosud uznána. Kvůli této nezodpovědnosti soudního systému a zneužití pravomoci se celý třesu zlostí.

leden 1980 (55. rok éry Šówa), z dopisu redaktorovi boxerského časopisu Nobuovi Gundžimu

Svědomí je jediný hlas, který chrání životy nevinných. Čím je tmavá a trýznivá noc delší, tím jasněji zní hlas svědomí. Během více než čtrnácti let ve vězení, ve kterých se mísil smutek s hořkostí a zlobou, mne podpíral právě tento hlas.
Zakokrhej, kohoute, má temná noc se rozjasnila. Zakokrhej brzy, kohoute, noc se pomalu rozednívá.

6. května 1981 (56. rok éry Šowa), z deníku

Milý synu, přeju si, aby z tebe vyrostl poctivý a statečný člověk. Aby ses nebál, a když se tě kamarádi zeptají, co dělá tvůj otec, můžeš odpovědět takhle: Můj otec je nespravedlivě spoután řetězy. Spoután zrezivělými řetězy, které symbolizují dobu, jež neopouští barbarské zvyky, na místě, kde zemřelo mnoho démonů, a v tomto ztělesnění vznešené spravedlnosti bojuje až do chvíle, než se ze svých nespravedlivých řetězů osvobodí.

Milý synu, vynakládej svou sílu na správné věci a žij tak, že si z této společnosti budeš brát poučení, jak to nemá vypadat. Milovaný synu, věřím, že se k tobě v nedaleké budoucnosti zase ve zdraví vrátím. A dokážu svou nevinu. Dokážu, že tvůj táta rozhodně nikoho nezabil; nejlíp ze všech to ví policie a nejvíc toho bude litovat soudce. Zpřetrhám svoje řetězy a vrátím se za tebou.

únor 1983 (58. rok éry Šówa), z deníku

Ráno 18. června, přes den déšť a slabé sluneční světlo, poslal jsem korespondenční lístek Japonskému sdružení advokátních komor, starší sestře deník. Výslech v souvislosti s vyšetřováním případu, odpoledne sportuju, běhám.

Občas si říkám, že v úzké vězeňské tělocvičně se nedá pořádně běhat, a že bych si chtěl zaběhat pořádně, aspoň tak na 100 metrů. Pokud se mi povede získat svobodu, jako první si určitě splním tento nesmírný sen. Utíkat s větrem o závod. Když si to jen představím, chvěje se mi celé tělo.

18. června 1984 (59. rok éry Šówa), z deníku

Moje touha po vítězství se během doby, kdy musím snášet samotu, jenom očišťuje a prohlubuje. Samota je pro mne rozhodně bolestná a hořká, ale není beze smyslu. Když vytrvám a budu poctivě snášet svoji samotu, určitě si uvědomím i hlubší smysl svého vítězství. 

Kdybych ze samoty utíkal, za každou cenu se s ní snažil bojovat a jen bych prosazoval svoji vůli a očekávání, byl by můj boj vyprázdněný a pomíjivý. Propadl bych pak nihilismu a uzavřel své srdce před pravým smyslem boje a jeho tajemným pramenem.

Jestli je právě samota pramenem boje, který skrývá mystické tajemno, tak se dá říct, že můj boj je nyní doprovázen obrovskou zlobou, abych poznal tuto samotu. Žít a nebojovat za ospravedlnění by byla ta nejsmutnější věc.

11. listopadu 1984 (59. rok éry Šówa), z deníku

Milý pane Hurikáne Cartere, kolego boxere, který jste také bojoval s falešným obviněním! Usmálo se na Vás štěstí, gratuluji. Pane Cartere! Myslím, že jste během dlouhého věznění nezapomněl na svou vášeň pro box!

Oba dva jsme pro box hořeli podobnou vášní. Nepochybuji o tom, že byl Váš bojovný duch obrovskou silou, která Vám pomohla odkrýt Vaši nevinu.

Opírám se o klidnou sílu člověka v právu, a ve víře v lásku a moudrost japonského národa, který si nezadá s americkým, vynaložím nejvyšší míru námahy, abych mohl následovat Váš příklad. Ze srdce Vás prosím, abyste mne, Vašeho přítele v podobné situaci, podporoval v boji proti falešnému obvinění.

rok 1989 (1. rok éry Heisei), z dopisu Rubinovi „Hurikánovi“ Cartrovi