Čtyřicátý třetí prezident skončil svůj job

V úterý v poledne skončila osmiletá vláda George Bushe mladšího. V záplavě článků a analýz týkajících se nastupující administrativy Baracka Obamy není na škodu ohlédnout se zpět za působením jeho republikánského předchůdce.

Budoucnost mě docení

George Bush opustil úřad s rekordně nízkými ukazateli popularity mezi americkými občany, o zbytku světa ani nemluvě. I díky tomu opakovaně prohlásil, že doufá, že jej historie bude soudit přívětivěji. Zde se nabízí paralela s Harry Trumanem, který, ač byl na konci svého řádného volebního období srovnatelně neoblíben, bývá dnes hodnocen jako jeden z nejlepších amerických prezidentů vůbec.

Aby měl Bush jr. alespoň naději na přívětivější hodnocení, bude třeba hledat důvody mimo domácí politiku. Na domácí scéně Bush zaznamenal úspěch v podobě reformy vzdělávání (No Child Left Behind), dále jej přežije jeho daňová reforma, která dostala milost jen díky současné mimořádné ekonomické situaci. Prezident Bush však nedokázal prosadit reformu sociální oblasti ani imigračních zákonů, ke konci svého druhého období se jakoby vytratil z politické scény.

Válečný prezident

Jakékoli hodnocení prezidenta Bushe musí ovšem nutně odrážet jeho zahraniční politiku, zejména válku proti terorismu, která zcela zastínila ostatní priority jeho vlády. Jejím důsledkem je, že Barack Obama po svém předchůdci přebírá dva ozbrojené konflikty, které je třeba vnímat jako odpověď na bezprecedentní útoky z 11. září 2001.

Ačkoliv se George Bush bezpochyby dopustil četných omylů ve vedení boje proti terorismu, jsem přesvědčen, že s odstupem času budou jeho rozhodnutí zahájit tyto operace hodnocena milosrdněji než nyní. Koneckonců oba konflikty vycházejí z tradičních cílů americké zahraniční politiky, tedy důrazu na zajištění bezpečnosti Spojených států a snahy šířit americké hodnoty a ideály, které jsou považovány za prospěšné pro celé lidstvo.

Válka proti teroru je navíc úspěšná v tom smyslu, že od 11. září nezažily USA další teroristický útok na své půdě, a to vše za situace, kdy výdaje na obranu nepředstavují excesivní zátěž pro americkou ekonomiku (což je vidět zejména ve srovnání s opatřeními na stabilizaci americké ekonomiky).

Omezení svobod

Fakt, že jsou Bushovy cíle charakteristické pro americkou zahraniční politiku, ovšem neznamená, že prostředky zvolené k jejich dosažení jsou též chvályhodné. Z mého pohledu nejproblematičtější částí Bushovy agendy je rozšíření pravomocí domácích bezpečnostních institucí, které logicky symbolizuje Patriot Act (ačkoliv nepředstavuje zdaleka jedinou právní normu v tomto ohledu).

Bushova administrativa přikročila k významnému omezení osobních svobod, což jaksi devalvuje morální kredit Spojených států jako bojovníka za svobodu. Dále je znepokojivé, že tato omezení byla představena v podstatě jako nutné zlo ve válce proti terorismu. Tato válka je totiž v podstatě otevřenou záležitostí, jejíž konec je velmi obtížně definovatelný (na rozdíl od minulých ozbrojených střetnutí, ve kterých došlo k dočasné limitaci osobních svobod) a rozhodně ne v dohlednu.

Barack Obama již započal slibný návrat k americkému ideálu osobní svobody a spravedlnosti – Guantánamo není nic jiného než zbytečná skvrna na tradiční americké úctě k právu. To ovšem neznamená automatické zlepšení obrazu USA ve světě. Stejně jako je někdy obtížné připustit, že Bushova válka proti terorismu, hlavně její základní premisy a cíle, nepředstavuje žádnou deviaci od tradic americké zahraniční politiky, tak bude obtížné vyrovnat se s faktem, že Barack Obama zachová její základní kontury. Dobrým testem bude, až prezident Obama přijede do Berlína žádat o větší asistenci v Afghánistánu. Námluvy si ve městě nad Sprévou odbyl již loni …

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.