Čínská diplomatická ofenziva

Peking se dlouhodobě snaží zvyšovat svůj vliv ve světě a profilovat se jako vůdce rozvojových zemí. Ty jsou přitahovány především stabilním ekonomickým růstem, který ovšem není podmíněn demokratizací veřejného života. Pro mnohé vládce to představuje lákavý model, jak se udržet u moci a zároveň zlepšit hospodářskou situaci. Čína si potom díky podpoře těchto státu může budovat lepší pozici pro prosazování svých zájmů na mezinárodní scéně.

Získávání důvěry

Čína však musí tvrdě bojovat o své dobré jméno. Masivní nákupy nerostných surovin a investice v Africe způsobují stále častější protesty kvůli obavám z nových forem kolonialismu. Na jedné straně sice v afrických metropolích vyrůstají nové, nezřídka architektonicky zajímavé, vládní budovy, ovšem na straně druhé se objevují zprávy o často nelidských pracovních podmínkách v dolech provozovaných čínskými společnostmi.

Aby Čína dokázala, že ji nejde jen o nerosty a trhy pro své výrobky, směřovala únorová cesta prezidenta Chu Ťin-tchaa do menších a ekonomicky ne tak významných států. Navštívil tak mimo jiné Mali, Senegal, Tanzanii, či Mauritius. Kromě tradičně uzavíraných deklarací o vzájemném přátelství byly také podepsány kontrakty na rozvojové projekty, které mají pomoci budovat lokální infrastrukturu a tím vylepšit čínskou pověst.

Ve stejné době navštívil viceprezident a pravděpodobný Chuův nástupce Ši Ťin-pching Latinskou Ameriku, například Venezuelu, Mexiko či Brazílii. Na rozdíl od africké cesty byla hlavním tématem ekonomická krize. Peking varoval před protekcionismem a vyzval k větší spolupráci mezi chudšími zeměmi. Uším mnoha jihoamerickým vůdcům lichotila výzva k reformě globálního finančního systému, kterému již nadále nemají dominovat státy Západu a který má více reflektovat zájmy méně vyspělých zemí

Úder ve správný čas

Jelikož se nová americká administrativa teprve formuje a američtí velvyslanci ve mnohých zemích světa nejsou zatím jmenováni, snaží se Peking vytěžit ze situace maximum. Ačkoliv patří velké množství zahraničních cest tradičně k čínské diplomacii, nynější aktivita je bezprecedentní. To potvrzuje i fakt, že vůbec poprvé za stávajícího vedení vyrazili prezident a viceprezident ve stejný čas do různých zemí.

Současnou diplomatickou ofenzivu doplňují více či méně okázalé aktivity propagující čínskou kulturu a pohled na svět. Po celém světě dochází k otevírání nových vzdělávacích středisek, tzv. Konfuciánských akademií, které, často bezplatně, vyučují čínštinu. Peking také pomalu naplňuje svůj sen o celosvětové televizní stanici po vzoru CNN či BBC.

Lákavé vyhlídky

Svým současným jednáním sleduje Peking především dva cíle. Klíčovou mezinárodní událostí nadcházejících týdnů bude setkání summitu G20 v Londýně, kde hodlá požadovat větší vliv rozvojových zemí na chod hlavních institucí globálních finančního systému, tj. Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Spojené státy tak budou postaveny před nelehké dilema, jak zachovat současné prozápadně orientované struktury, ale zároveň nepřijít o důvěru zemí Třetího světa. Naopak Čína dostojí svojí roli vůdce rozvojových zemí a završí tak své propagační turné.

Také ekonomická krize nebude trvat věčně, a kdo během ní dosáhne větší důvěry, bude mít později výhodnější pozici. Důraz na mezinárodní spolupráci se již Číně vyplatil v době asijské krize v roce 1997, během které získala v regionu relativně velkou popularitu a následně výhodné ekonomické kontrakty, často na úkor Spojených států. Při aktivní politice může dosáhnout podobného úspěchu v celosvětovém měřítku. A to je lákadlo, které nemůže nechat čínskou vládu klidnou.