Čína jedná s dalajlámou, Tibetu to nepomůže

Před několika dny ukončené rozhovory mezi zástupci dalajlámy a čínské vlády nepřinesly nejen změnu kurzu, ale ani náznak zlepšení vzájemných vztahů. Obě dvě strany tak zastávají přibližně stejná stanoviska jako již více než dvacet let.

Čas plyne, neshody zůstávají

Setkání představitelů obou táborů se konají v nepravidelných intervalech již od počátku osmdesátých let. Za dobu jejich trvání však nedošlo k žádnému výraznému posunu. Ba naopak, čínský postoj k tibetskému exilovému vedení se ještě zhoršil. Zatímco před dvaceti lety by si nikdo nedovolil otevřeně označit dalajlámu za teroristu, postupem času rétorika velmi přitvrdila.

Dokonce ani nejnižší cíl dialogů, budování vzájemné důvěry a respektu, nedosáhl naplnění. Čím více se tibetský vůdce stával na Západě populárním, tím aktivnější byla čínská kritika. Pomyslnou hořkou pilulkou se stalo vyhlášení Nobelovy ceny míru v roce 1989. Od tohoto roku převažuje tvrdý přístup k tibetské otázce.

Přesto mají čínské vztahy k dalajlámovi cyklický charakter. Čas od času je vyzván k návratu do Číny a dohodě o Tibetu. Komunistická strana má však jednu zásadní podmínku, tibetský vůdce uzná, že je Tibet nedílnou historickou součástí Číny a jeho jedinou vládou je ta čínská. Po odmítnutí dojde opět k vyhroceným útokům a historie se opakuje.

Proč Tibet?

Nabízí se otázka, zda jedna z nejchudších oblastí Číny stojí za tak nesmlouvavý postoj a významnou kritiku. I když má území strategickou hodnotu, je turisticky velice atraktivní a Čína jej považuje za sféru svého vlivu již několik staletí, odpověď se nachází jinde.

Jedním z principů legitimity současného čínského režimu je zachování plné teritoriální integrity. Jakékoliv její narušení, byť výrazným rozšířením autonomie, by znamenalo pro vládu nebezpečný krok, po kterém by mohl následovat široký nesouhlas společnosti a otevřené protesty. Případná nezávislost nějaké části Číny by mohla dokonce otřást základy moci komunistické strany.

Tibet oficiálně disponuje poměrně rozsáhlou autonomií. Ta je ovšem často záměrně narušována a Peking dění v regionu samozřejmě pečlivě monitoruje a kontroluje. Charakter Tibetu se také mění s přibývající populací etnických Číňanů, na což exiloví představitelé správně upozorňují. Bohužel z pohledu čínské vlády je toto nejlepší způsob, jak oblast stabilizovat.

Naděje v nedohlednu

Mezi 17. a 22. listopadem se v indické Dharmsale uskuteční setkání tibetského exilu, které vytyčí způsob komunikace s Pekingem pro nadcházející léta. Je téměř jisté, že opět k žádnému posunu nedojde, rozhovory budou naopak znovu na nějakou dobu přerušeny. Čínští představitelé totiž v posledních týdnech pronesli několik výroků, které byly neobvykle tvrdé i na jejich poměry.

I kdyby na jedné či druhé straně byla ochota k zásadnímu posunu ke kompromisu, je jeho prosazení velmi nepravděpodobné. Přestože dalajláma již rezignoval na požadavek plné nezávislosti ve prospěch široké autonomie, je to pro čínskou stranu stále příliš. Číňané v tuto chvíli nevidí důvod, proč by měl mít Tibet větší práva, než jiné autonomní oblasti.

Neustálá propaganda proti tibetskému vůdci v médiích znemožňuje vládě udělat jakékoliv vstřícnější gesto než výzvu k diskusi. Dalajláma je v čele exilu již příliš dlouho na změnu kurzu. Pokud v následujících letech konečně dojde k oteplení vztahů a upřímnějšímu vzájemnému dialogu, bude se muset jeden z jeho účastníků změnit. A otázka, zda se dříve změní čínský režim, či hlava tibetského exilu, má vcelku jistou odpověď.

Autor je analytikem Východního programu Asociace pro mezinárodní otázky.