Cestování s kazy

Za posledních dvacet let se počet zdejších zubařů zvýšil o pětinu a na jednoho dentistu tu připadá poměrně luxusních 1400 pacientů. Tedy o několik stovek méně než na Slovensku, ve Velké Británii nebo Spojených státech. Přes tohle všechno se ale může lehko stát, že zdejší pacienti v případě potíží svého doktora placeného pojišťovnou prostě neseženou.

Bližší pohled do statistik ukazuje, že pod povrchem číhá zásadní problém. Zatímco v některých krajích se o pacienty málem perou, jinde jsou zubaři zoufale přesyceni.

Nikdy nebylo líp

Tu situaci může zažít každý. Zub už bolí delší dobu, člověk přišel o dosavadního zubaře – a nového zatím nesehnal. My takový stav testujeme v ústeckém kraji koncem října. Nabízí se cesta na polikliniku, ta by ale ovšem problém vyřešila jen jednorázově. Když si chce člověk najít lékaře na stálo, je to o dost větší oříšek.

Další možností je několik zubařů, kteří pracují bez smluv s pojišťovnami; ošetření u nich vyjde okolo tisícovky za návštěvu. Osmička vystřeluje do dásně čím dál ostřejší šípy, ale na pohotovost to zase není. A tak bezprizorní pacient sedá k internetu a začíná obvolávat jednoho zubaře za druhým. V Ústeckém kraji - který patří spolu s Karlovarským a Středočeským krajem k těm nejohroženějším, je to docela problém.

„Máme plno,“ ozývá se z první ordinace – a stejně tak tuctu dalších. Poslední sestřička alespoň poradí, že je na webu České stomatologické komory seznam těch, kdo aktuálně pacienty přijímají. Ani tam ale nedopadá pátrání slavně. „Nebereme,“ zaznívá od Ludmily Kotenové, jediné lékařky uvedené v kolonce Chomutov. Plno má i MUDr. Lenka Tučková vystavená jako dostupný kontakt v Bílině. Databázi totiž komora aktualizuje až v momentě, kdy se doktoři sami ozvou, že kapacity došly. Úspěch přichází až u ústeckého L-Dentu, mají ale už jen „desítky“ volných míst.

Právě ústecký kraj patří k těm s nejvíce pacienty na jednoho lékaře – v číslech komory vycházejí více než dva tisíce klientů na jednoho zubaře. Naopak nejlépe je na tom Praha, kde se v jedné kartotéce sejde okolo osmi set pacientů, ale zase zde jsou poměrně často zvykem vyšší příplatky.

Kořeny nerovnováhy sahají do devadesátých let, kdy prošlo zubní lékařství rozsáhlou proměnou. Zatímco dříve korigoval rozvrstvení zubařů v ordinacích stát, po revoluci se z dentistů stali podnikatelé, kteří na sebe berou náklady, ale také si mohou svobodně rozhodovat, kde, jak a za kolik budou pracovat.

Privatizace zubaře postavila před novou realitu: kdo bude chtít vládnout zubařskému křeslu, musí si na něj obstarat peníze. Absolventi zubní medicíny musejí počítat s tím, že za vybavení vlastní ordinace dají nejméně milion. „Křeslo s příslušenstvím nejméně půl milionu, sterilizátor, rentgen, potom stavební úpravy ordinace a zdravotní materiál,“ vypočítává hlavní položky prezident České stomatologické komory Pavel Chrz.

Za pět deset let

Absolventi se proto většinou nechají nejprve zaměstnat a po pár letech praxe si vezmou na ordinaci úvěr. Ten již nebývá problém splácet - průměrný plat zubařů se podle Chrze pohybuje okolo pětapadesáti tisíc korun. Studují přitom o rok kratší dobu než jejich kolegové na všeobecném lékařství a v praxi to prostě mají o poznání jednodušší; ať se jedná o ony vyšší platy, menší díl stresu nebo absenci nočních směn. Možná i proto dnes tvoří dvě třetiny českých zubařů ženy a o zubařinu je stále větší zájem.

Na lékařských fakultách se každoročně se sejde okolo pěti tisíc přihlášek; uspěje však jen šest procent z nich. Před deseti lety, kdy začaly médii poprvé probleskovat zprávy o nedostatku zubařů, navíc školy zareagovaly zvýšením přijímacích kvót. Zatímco ještě v roce 1992 tak ročně absolvovalo osmdesát pět zubařů, po roce 2000 se jejich počty zvedly na sto až a sto padesát a posledních pět let se stabilně drží okolo dvou set padesáti.

Část jich zamíří za hranice, ale nejde o dramatická čísla – podle komory momentálně pracuje za hranicemi asi šedesát pět českých dentistů. Naopak rychle přibývá cizinců, kteří berou vrtačku do ruky v Česku – v současnosti je jich necelých čtyři sta, kromě Slováků zejména Rusů a Ukrajinců. Celkově se tak zatím daří počty zubařů spíše zvyšovat: v současnosti jich v Česku pracuje sedm a půl tisíce, což je asi o tisíc víc než před patnácti lety.

Přesto je tu problém, věková struktura ochránců našich chrupů. Za posledních deset let se sice podařilo průměrný věk snížit z 58 na 52 let, zda to ale bude stačit, je v tuto chvíli nejisté. Ročně sice přibude okolo 250 nových zubařů, více než polovina těch stávajících je ale pořád starší 55 let, a 120 zubařů dokonce ordinuje po sedmdesátce. Stomatologická komora si proto nechává zpracovat studii, která spočítá, jaká je prognóza. „V tuto chvíli víme, že aktuálně nedostatek zubařů plošně není. Snažíme se však zjistit, zda se to za pět deset let výrazně nezmění – a zda by bylo třeba počet absolventů ještě navýšit,“ říká Pavel Chrz. Výsledky by měly být známy do konce roku.

Ozvat se

Na Ústecku či ve Středních Čechách může znamenat dojíždění za ošetřením kazu i několik desítek kilometrů. A návštěvu ordinace, která nemá smlouvu s pojišťovnami, většinou nabízejí jen na větší města. Někde se problému postavily samy obce. Zubař zoufale chyběl například v Hrádku nad Nisou na severu Čech.

„Loni sem přestala dojíždět lékařka z Prahy, lidi si chodili na radnici stěžovat, zejména pro starší bylo dojíždění třeba do dvacet kilometrů vzdáleného Liberce problém,“ říká starosta Josef Horinka (SLK). Odhlasovali proto na zastupitelstvu, že spojí síly se sousední Chotyní, která byla také bez zubaře.

Hrádek zafinancoval tři čtvrtě milionem vybavení ordinace, Chotyně připravila prostory v obecním domě – a zubaře tak obě obce od jara opět mají. „Z našeho celkového rozpočtu 120 milionů to nebyla malá částka, ale občané si o to aktivně říkali,“ dodává Horinka.

Argumentem, který pacienti v kapse mají, je loňské nařízení vlády, které jim garantuje zubní péči nejdále třicet pět minut jízdy autem z jejich bydliště. Což je mimochodem podle tři roky starého evropského průzkumu Eurobarometr standardní doba v devadesáti procentech zemí Evropské unie. Zajistit to mají teoreticky pojišťovny. „VZP čas od času zaznamenává žádosti o pomoc s vyhledáním lékaře, ale pacienta po dohodě se stomatology vždy umístíme,“ říká tiskový mluvčí největší zdejší pojišťovny Oldřich Tichý.

„Zatím se na nás s takovým problémem nikdo neobrátil,“ říká právník Ondřej Dostál z Platformy zdravotních pojištěnců, která provozuje i bezplatnou poradní linku právě pro takové případy. Několik žádostí o pomoc s hledáním zubaře zaregistroval i tuzemský Svaz pacientů. „Vždy jsme jim dokázali ošetření sehnat,“ říká viceprezident sdružení Josef Mrázek. Pokud má pacient problém zubaře najít, měl by podle Dostála nejprve kontaktovat svoji pojišťovnu.

Ta může rozvrstvení zubařů upravovat například tím, že ve městech, kde jich je přehršel, už nové smlouvy neuzavře - a naopak vypíše výběrové řízení na lokality bez zubaře. Pokud pojišťovna pacientovi zubaře v dojezdnosti pětatřiceti minut nenabídne, může se člověk obrátit na ministerstvo zdravotnictví se stížností. „Ministerstvo musí do měsíce odpovědět – a pojišťovnu vyzvat k nápravě. Pokud ani to nezabere, čelí pojišťovna pokutě až 10 milionů za neposkytnutí garantované zdravotní péče,“ shrnuje Dostál.

Ani taková situace prý zatím nenastala, i když jeho platforma řešila podobné případy u jiných specialistů. „Než by nechaly pojišťovny zajít situaci tak daleko, raději mu nakonec péči zajistily,“ říká Dostál. „Tak jako jinde v životě se prostě vyplatí ozvat.“