Česko se ujímá předsednictví. Co čekat?

Očekávaná chvíle je tady. Od 1. ledna 2009 se Česká republika ujímá vedení Evropské unie. Slavnostní silvestrovský ohňostroj ukončil fázi příprav a odstartoval dosud nejkomplexnější test (nejen) české státní správy a politické reprezentace.

Po až divadelně pompézním francouzském půlroce nás podle evropského tisku čeká nejistý půlrok pod vedením slabých a problémových Čechů. Právě v kritické době globálních bezpečnostních problémů a finanční krize by však Evropa potřebovala stabilní a spolehlivé vedení. Může se to Čechům podařit? Dokáží využít potenciál, který s sebou „vedení Evropy“ přináší? Může být naše předsednictví úspěšné? Rozhodně ano. Je ale třeba naplnit několik základních předpokladů.

Za prvé, zajistit si klid na vlastní práci. Poslední měsíce přinesly neutěšený obraz domácí politické scény. Půtky ve vlastní straně stejně jako nestabilita vlády a permanentní tahanice s opozicí se jednoznačně podepsaly na schopnosti premiéra Topolánka být skutečným lídrem předsednictví. V zahraničí tak mnohem více zněl kontroverzní hlas prezidenta Klause, což image Česka nepomohlo a situaci museli zachraňovat vicepremiér Vondra a ministr Schwarzenberg. O prvním psal světový tisk jako o příznivější eurooptimistické tváři a skutečném výkonném manažerovi předsednictví, o druhém jako o zkušeném diplomatovi a noblesní opoře v nadcházejících těžkých časech.

Premiér jen taktak ustál domácí krizové momenty a za pět minut dvanáct, na prosincovém summitu v Bruselu, se vrátil zpět na evropskou scénu, aby evropské partnery i českou veřejnost ujistil, že je na převzetí předsednictví připraven. Nebezpečí však ještě zřejmě není zažehnáno. Lákadlo předčasných voleb a zisku co nevětšího procenta hlasů bude silným motivem opozice, aby i předsednictví, řečeno téměř policejním žargonem, „použila proti vládě“.

Každodenní práce

Za druhé, české předsednictví se v honbě za uznáním jako „úspěšné“ nesmí nechat svést srovnáváním s předchozí Sarkozyho velkolepostí. Český čas v čele Evropy je omezený, reálně je to daleko méně než oněch oficiálních 6 měsíců. Je tedy třeba, aby bylo předsednictví ve své práci realistické a racionální a místo lákadla velkých mediálních gest se soustředilo na každodenní práci. Podobně jako to tento týden vyjádřil Karel Schwarzenberg pro The Financial Times – je třeba být „věcným, střízlivým a proto efektivním“ vedením Unie.

Za třetí, není třeba se stydět za to, že naše zkušenosti jsou zatím menší než u „starých“ členských států, kapacity jako u každého menšího státu omezené a pozice na mezinárodní scéně nesrovnatelná např. s Francií nebo Německem. Naopak je třeba uvažovat v mezích možného a pokusit se udělat ze svých limitů účinnou pracovní metodu. Místo plýtvání silami na mnoha frontách zároveň se nemusíme bát požádat o pomoc v dané oblasti zkušenější státy.

Hra s nenulovým součtem

Proč nezkusit podívat se na celou věc z druhé strany - znamená, když si francouzský prezident chce podržet vliv v rámci eurozóny nebo se i v posledních minutách své evropské „vlády“ angažuje na Blízkém východě, nutně ohrožení českého předsednictví? Evropská politika není hra s nulovým součtem. Není tedy v zájmu Čechů i ostatních evropských partnerů, abychom v určitých oblastech (v přijatelné míře) přenechali iniciativu jiným a raději se přednostně věnovali tématům, v nichž skutečně máme praktickou zkušenost, kontakty a kredit potřebný k úspěchu jako je např. plánovaná východní iniciativa?

Za čtvrté, je nutné myslet v delším horizontu než šest měsíců. Pro vedení Evropy máme sice skutečně vymezeno jen toto období, naše členství v rámci evropského klubu ale bude pokračovat i po červnu 2009. Tím, jak se budeme v nové úloze chovat, ovlivníme svůj obraz v očích ostatních členů EU na dlouhá léta dopředu. Stejně tak nové formální i neformální vztahy, které během předsednictví navážeme, můžeme intenzivně využívat i po jeho skončení. Podobně je dobré si tuto skutečnost uvědomit při volbě a realizaci priorit předsednictví. Co se nestihne během předsednictví, není ztraceno. Našim cílem není dokončit co nejvíce věcí, českým příspěvkem Evropě může být stejně dobře i zahájení určitých procesů, rozpohybování věcí, které pak můžeme předat dalším.

Předsednictví i pro Čechy

A konečně za páté je třeba, aby se předsednictví obrátilo nejen navenek k ostatním evropským a světovým partnerům, ale i dovnitř vlastního státu a stalo se skutečnou veřejnou událostí roku číslo jedna. Je naivní se domnívat, že se během tohoto půlroku znatelně zvýší informovanost o unijních záležitostech – výzkumy provedené v ostatních zemích ostatně hovoří o tom, že občané jsou vůči předsednictví poměrně imunní. Dá se ale čekat, že množství oficiálních i doprovodných akcí, které v ČR a jejích regionech proběhnou, intenzivní mediální pozornost a prostá přítomnost tématu „ve vzduchu“ se stane ideální příležitostí bilancovat – v květnu uplyne 5 let od dosud největší vlny rozšíření EU, kdy se mezi členy tohoto uskupení zařadila i Česká republika.

V duchu novoročního optimismu tedy můžeme snad doufat, že jakmile odbije půlnoc 30. června 2009 a úředníci si vydechnou, že to nejhorší je za nimi, budeme se moci s klidem ohlédnout zpět a říct si, že nejen český půlrok v čele Evropy, ale i celých pět let, které jsme v evropském klubu zatím strávili, nebyl promarněnou příležitostí. Pak bude možné o českém předsednictví říct, že bylo úspěšné.

Autorka je analytičkou a vedoucí Evropského programu Asociace pro mezinárodní otázky.