Naivní revolucionáři, co vaří kuře v rychlovarné konvici, Rusko nezmění

Snímek Štěstí a dobro všem se loni na podzim na festivalu v Jihlavě stal nejlepším dokumentem střední a východní Evropy. Temný portrét ruského čtyřicátníka Vitalije, jehož autoři zkoušejí pochopit, proč i vysokoškolsky vzdělaný člověk volí Vladimira Putina, hrají aktuálně i česká kina. S režisérem snímku Filipem Remundou o bájném Sovětském svazu, studu při natáčení v Moskvě a frustraci, která může spojovat sibiřského dělníka žijícího na hranici chudoby, který plave v ledové vodě pro Putinovu slávu, a bývalého českého horníka.

Pokud bychom seděli s vaším štábem v autě a přijížděli do Novosibirsku, kde jste v blízkém Akademickém městečku točili život a příběh Vitalije, co by byl první dojem nebo obraz, který bychom viděli?

Dopravní zácpa, pro Rusko tolik typická. Kvůli zácpě ostatně Vitalij téměř zemřel, protože na nás čekal v ledové vodě a málem umrzl. Chtěl, abychom ho natočili v jeho živlu a v akci. Myslel, že televize musí přijet načas a hned ho natočí, jak vylézá z díry v ledu.

Pro Vitalije, stejně jako jeho rodiče, bývalé sovětské vědce, je důležité, že jsou ze Sibiře. Jaký je z vaší zkušenosti dnes hlavní rozdíl mezi lidmi z velkých ruských měst a těmi ze vzdálených oblastí?

Panuje mezi nimi hlavně obrovská nerovnost. Proto se chce do Petrohradu nebo Moskvy dostat každý. Pro obyvatele velkých měst jsou ale tihle provinciálové podřadní „východní lidé“. Dívají se na ně s pohrdáním, které se občas mísí i s určitým rasismem – jsou vnímáni jako méně vzdělaní, méně finančně zabezpečení. Lidé z regionů si dokonce někdy stěžují, že jsou kolonizovaní, že se tamní zastupitelé a politici nemohou samostatně rozhodovat bez toho, aniž by jim to řídila Moskva. Na druhou stranu Moskvané lidi z Novosibirsku v určitých případech respektují. Třeba když se před deseti lety postavili pravoslavné církvi, které se nelíbila inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser v novosibirském divadle. Vyšli do ulic a protestovali. Shrnuto, na mnoha úrovních je tam velká nedůvěra, někdy respekt, hodně závist lidí z regionů vůči lidem z center, protože ekonomicky jsou na tom ti první opravdu špatně.

To je i případ hrdiny vašeho filmu. Banka mu sebrala byt, když nemohl splácet hypotéku, nemá peníze na to, aby si nechal spravit zuby, žije v polovybydleném bytě, kde vaří kuřecí stehno v rychlovarné konvici a dává jídlo psovi z konzervy rovnou na podlahu. Jak to vnímal on? Cítil se méněcenný vůči centru, nebo naopak jako ten, kdo je odolnější a více autonomní?

Cítil se jít příkladem. Tvrdil, že Rusko je na tom špatně, protože lidé jsou na tom špatně, a kdyby se všichni otužovali jako on, jsou skutečně nejsilnější zemí na světě. Země silná duchem. V jedné scéně, která se nakonec do filmu nedostala, říká matce, která se bojí, že se v silném proudu řeky Ob utopí: „Kdybych byl jako ruský mužik, který leží na gauči a přibírá kila, tak bys měla důvod se bát. Ale já cvičím. O mě se neboj, boj se o Rusko.“ Byl by asi rád, kdyby všichni Rusové začali žít jako on, a to nejen ve fyzickém slova smyslu, ale i v mentálním. Tvrdil, že má v životě nějaký cíl, že jde za ideou. Že život jeho spoluobčanů, kteří bezcílně bloumají a chtějí pouze získat sociální status a bohatství, nedává žádný smysl. On že na bohatství kašle.

Co tedy byl jeho cíl? Ve filmu působí, jako by spíš taky bloumal: noří se do ledové vody, pere se do krve na chodbě paneláku, točí se na video, sleduje před spaním záznamy výbuchů atomových bomb, jezdí do Moskvy s nacionalisty…

Pro něj bylo zásadní téma sociální rovnosti. Chodil na úřady a stěžoval si na různé místní nespravedlnosti, které se děly jemu i jeho kamarádům. Čas od času se účastnil demonstrace s nějakým ekonomickým podtextem, což ho nakonec radikalizovalo. Spolčil se s extremisty. Měl v sobě cosi jako gen naivního revolucionáře. Rád by ho býval proměnil v jakousi hodnotu, která by mu zlepšila život.

Vitalije jste točili osm let, od roku 2016 do roku 2024. Jak se za tu dobu proměnil?

Hodně se proměnil za covidu. Během pandemie byl aktivní na internetu a měl kamarády třeba i v Americe. A když zjistil, že dostali nemalou částku – tisíc dolarů – jako podporu, strašně se rozohnil, protože, jak říkal, on dostal od státu asi čtyři tisíce rublů, tedy nějakých 45 dolarů. Štvalo ho, že mu stát jako malému podnikateli ve stavebnictví nijak nepomohl. Nemohl pracovat, sehnat zakázky, trpěl hlady, byl zcela závislý na mámě a tátovi. Bylo mu to hodně nepříjemné a systém, ve kterém žije, začal vnímat kriticky. To se ale nelíbilo jeho mamince, která si malovala věci narůžovo a myslela si, že budování SSSR pokračuje. 

Tehdy přišel o byt?

O byt přišel daleko dřív. Poté, co ho vyhodili z práce a přestal být schopen splácet hypotéku. Psal Putinovi apelační dopis, ať mu pomůže. Kvůli téhle nespravedlnosti se dokonce vydal do Moskvy demonstrovat před úřad prezidenta. Samozřejmě ho zašili a poslali zpátky, ať neotravuje. Přitom dělal, co se v Rusku historicky dělalo – šel žádat vrchnost o podporu. Když už bylo jasné, že mu banka byt zabaví, uspořádal happening, při němž využil svého mediálního ohlasu, který získal díky plavání a otužování. Stál uprostřed bytu s cedulkou „Hypotéka je otroctví 21. století“ a do zdí jako dárek bance zazdil mrtvé krysy.